Legendární bojovníci

27. kapitola

Lisa

Za oknem mrholilo a já se v pokoji chystala na Sopečný ostrov. Chvilku vzácné samoty, kterou jsem od snídaně měla, narušila matka nabídkou, že mi pomůže splést vlasy. Nic jsem nenamítala. Jednak bych neměla na výběr a druhak mi bylo neskutečně příjemné, když mi kdokoli prohraboval vlasy.

„Já myslím, že už se neobjeví," řekla z ničeho nic, když rozdělila vlasy na tři prameny, které následně začala splétat.

„My se domníváme, že se vrátí. Sice jsme je vylekali, ale menseni se podle Pima jen tak nevzdávají," vyjádřila jsem potichu svůj názor a líbilo se mi, jak snadno sklouzlo slovo „my" z mých rtů.

„Doufám, že se s nimi nepřátelíš," vyhrkla s takovou záští, až jsem se oklepala. Nezapomněla zatáhnout za jeden z pramenů více, než bylo nutné.

Ani jsem se nemusela ptát, koho myslela. Obyvatelé souostroví žili už řadu let ve vzájemné nenávisti, a u mých rodičů na tom nic nezměnila ani pravidelná výprava kmenové armády k Bílým. Hádala jsem, že pomoc nabídli jen proto, aby si o nich ostatní kmeny nemyslely, že jsou necitliví. Kdyby matka tušila, jak jsem se s většinou spřátelila, omdlela by. A kdyby zjistila, že jsem s jedním z nich dokonce navázala hlubší vztah, buďto by ji skolila mrtvice nebo by mne vydědila. A ani jedna z variant se mi nelíbila.

Na Sopečném ostrově jsem strávila přibližně tři luny, ale stále jsem nechápala, proč se vlastně jednotlivé kmeny tolik nenáviděly. Když jsme se přenesli přes počáteční nevraživost, dokázali jsme se i spřátelit. Chováním jsme si byli dost podobní, tak že by záleželo na barvě srsti a očí či na délce nebo množství srsti? Nechtělo se mi tomu věřit. Proč by se kmeny rozhádaly kvůli vzhledu? Nebo si snad kdysi dávno udělaly něco hrozného a dnes, kdy se na čin už dávno zapomnělo, se hádají už jen sporadicky? Nad tímto jsem si lámala hlavu už pěkných pár samot, ale ne a ne přijít na odpověď. Potřebovala jsem zjistit více informací. Třeba bychom to pak mohli společně vyřešit a nastolit mír.

„Nemusíš mít strach, matko. Vím, kde je mé místo," odpověděla jsem poslušně a nezapomněla si nasadit netečnou masku. Podobný rozhovor se mnou vedla již několikrát, takže jsem přesně věděla, jak nejlépe odpovědět.

Matka spokojeně přikývla, jako obvykle mi připomněla na neurčito oddálenou svatbu, a nenuceně pokračovala v pletení copu.

Svatba. Jak já se tomu slovu vyhýbala. Jen při pomyšlení na snoubence mi naskočila tukaní kůže. Párkrát jsem ho zahlédla před odplutím na Ostrov, ale nikdy se ke mně nepřiblížil. Avšak i jeho temný pohled stačil, abych se až do setkání se Zaynem nedokázala pořádně usmát. Thal si mé změny chování vždy všimla, ale znala mne příliš dobře na to, aby se na nic neptala.

Když matka odešla, odebrala jsem se ke stolu a vyhlédla ven. Tam mezi květinami polehával Plamen a nechával na sebe padat malé kapičky vody. Roháč by je určitě chytal do otevřené tlamy, blesklo mi hlavou a já se smutně usmála. Konec cvičení se blížil... Do připlutí mensenů se mi zdál daleko a já si tak v klidu užívala svůj nový život, nové přátele i nový vztah. I přes namáhavé cvičení jsme si udržovali dobrou náladu a já na ohyzdnou budoucnost dokázala zapomenout.

Od napadení Bílých se mi ale konec zdál příliš blízko a ani vtipkování a všudypřítomný smích nemohly mé narůstající zoufalství zastavit. Rodiče jsem nesla v úctě, to ano, ale jejich omezování, které jsem kdysi ani nepociťovala, se nyní zdálo jako vězení. Nechtěla jsem zpátky do klece. Až během dní strávených na Sopečném ostrově jsem naplno pochopila Thal a její způsob života.