Legendární bojovníci

34. kapitola

Thomas

Po připlutí Thal a Juliany šlo všechno strašně rychle. Pomalu jsem se ani nestihl rozkoukat, a už jsem letěl na Naději vstříc dalšímu boji. Tentokrát však tomu poslednímu. Strach, že bychom prohráli, byl obrovský. Nedokázal bych ani slovy popsat, jak moc jsem se to ráno bál. Připadal jsem si opět jako to malé kotě, co Šelmy zavřely do klece, a jen se třáslo strachy. Tady jsem ale už nebyl ten malý kocour, co se zmohl jen na slzy a fňukání, tady jsem mohl neštěstí zabránit.

Jenže to se snadněji řeklo, než udělalo. Prsty mě svrběly, ruce se mi klepaly a uši podvědomě klopily. Ocas jsem měl ovinutý kolem těla a nepříjemné pískání v uších, které se vzalo odkudsi, mi způsobovalo akorát bolehlav. A když se k tomu přidal i ten obrovitý strach... Zakoktání ze mě vyšlo úplně samo a schoulená záda se ani nenamáhala narovnat. V mysli jsem se nesnášel za to, že se opět vrátilo mé staré já. Tak dlouho mi trvalo se alespoň trochu oklepat z minulosti a začít žít normální život a najednou bylo všechno, jak s oblibou říkal Mikš, v prdeli. Jen Naděje mi dodávala víru, že se vše zase vrátí do pořádku.

Pokoušel jsem se jí věřit, ale abych byl upřímný, můj stav se moc nezlepšil. Připadal jsem si jen jako tonoucí, co se posledního stébla chytal, ale furt mu proklouzávalo mezi prsty. Zatřásl jsem hlavou a beznadějně si třesoucími se ukazováčky promnul oči. Potřeboval jsem se co nejrychleji alespoň trochu uklidnit. Má roztěkaná a děsem obestřená mysl neměla ve válce co dělat a já ji tak neustále zkoušel přimět myslet na uklidňující slova Naděje. Hlavně jsem ale nesměl dopustit, aby mě ovlivnily stíny minulosti a já se stal tím šestiletým ufňukaným kotětem. To bych si do konce života neodpustil.

Po rozvrhnutí plánů, které vymyslela naprosto klidná Lisa, jsem se se Zaynem vydal přímo do vesnice. Nebo spíše do toho, co z ní zbylo. Ohnivé koule drtily vše, co jim stálo v cestě, a menseni tam dole dovršovali, co jejich monstrózní zbraně ušetřily. Jak jsem se vznášel nad čoudícím spáleništěm, pochmurné předtuchy se začaly ozývat. Obával jsem se, že jsme přiletěli příliš pozdě. Jestli takové běsnění někdo přežil, bude to zázrak. Jen mi ta myšlenka bleskla hlavou, opět jsem se rozklepal. Křečovitě jsem chytil uzdu a snažil se udržet pohromadě alespoň díky otázce mířené na Zayna. Při mluvení jsem se totiž musel soustředit na slova, a nejen na tu zkázu.

„Co máme v plánu?" zakřičel jsem na kocoura letícího vedle mě a raději na něho ani nekoukl. Nechtěl jsem, aby viděl strach v mých modrých očích. Ale hlavně jsem se obával, že bych ho v těch jeho žlutých také uviděl. A na to jsem nebyl vůbec připravený. Zayn byl vždycky sebevědomý a troufalý, ale Felidae věděl, co s i tak silným kocourem svede válka.

„Já jdu s Roháčem zchladit domy u džungle, ať se nerozšíří oheň ještě tam," odpověděl mi a ukázal u toho na domy, ke kterým jsme se rychle přibližovali. Hustý černý kouř pod námi mi připomínal černý závoj, který kočkodlaka lapí a už nikdy nepustí. Naskočila mi tukaní kůže, když jsem si uvědomil, že jím budu muset proletět.

„Chceš nějak pomoct?" optal jsem se opatrně a dál nechal oči zavěšené na temné pokrývce sem tam prořízlou plameny.

„Pořád nevíme, co tvoje dračice umí, takže hasit mi pomáhat nemusíš," odpověděl mi křikem. Oba jsme začali zpomalovat, jelikož jsme již létali u pralesa. „Ale můžeš sletět na zem a prozkoumat okolí, jeden drak na zemi by se mohl hodit."

Ten nápad se mi nelíbil. Znamenalo to se rozdělit a jen ta myšlenka mi málem způsobila mdloby. Už takhle jsme byli sami dva a já měl letět sám pod tu černou pokrývku? Váhal jsem, na Zayna se dál ani nepodíval a ocasem si objal rozechvělé tělo. Nakonec se za mě rozhodla Naděje, která se prostě a jednoduše začala snášet dolů. Přikývl jsem si sám pro sebe a Zaynovi stihl jenom mírně zamávat.