Legendární bojovníci

5. kapitola

Lisa

„Liso, vstávej! Musíme začít s přípravami," probudil mne matčin strohý hlas ozývající se zpoza dveří.

„Zajisté," odpověděla jsem rozespale, pořádně se protáhla a s dlaní před ústy zívla. S pohledem na palmový strop jsem potichu vzdychla. Nesnášela jsem brzká vstávání. S nevolí jsem se opatrně vymotala zpod deky, nahá došla ke skříni, vytáhla domácí šedé šaty a šla snídat.

Tulus vypadal, jako by ho včerejší konverzace posunula o pomyslný stupeň výš. Mrazivý klid v očích jsem u něho ještě nikdy nespatřila. Kdybych ho neznala, netušila bych, že se dokázal upřímně smát.

Jen co služebná odnesla prázdné mísy, otec přeříkal plán dne: „Jakmile odbije zvon, vyjdeš ze dveří a za tebou tvůj bratr. Thálie se samozřejmě neukázala a pochybuji, že dnes přijde..." Na kratičký moment se mi zdálo, jako by mu přes obličej přeletěl smutný stín. V tu ránu byl ale pryč. „...Ma odříká zaříkadlo a objeví se vejce. Já pronesu druhý projev a pak oslava pokračuje až do noci. Nějaké dotazy?" zeptal se sporadicky a na každého se krátce zadíval. Všichni jsme jen zakroutili hlavou.

Jak já se na objevení vajíčka těšila. Od mala jsme si svého ještěra se sourozenci představovali. Tulus chtěl obrovského varana, Thal zase toužila po nevelkém, zato velice chytrém tejovi. Kéž by u toho dnes mohla být i sestra, pomyslela jsem si, když jsem pohledem zavadila o její prázdnou židli.

„Tak honem do práce. Nemáme času nazbyt. Tví uchazeči musí vidět, o co se snaží," popohnala mne matka a, aniž by čekala na mou reakci, opustila jídelnu a zmizela v ložnici. Vzápětí vyšla s kovovou ručkou, na které visela rudá látka.

„Uvidíme se později," rozloučila jsem se s kocoury, dopila ranní čaj a následovala matku.

V pokoji jsem za sebou nezapomněla zavřít. Bylo by velice neslušné, kdyby mne někdo viděl připravenou dříve než při slavnostním nástupu nebo, nedej Felidae, nahou. To by znamenalo pro někoho v mém postavení nevýslovnou potupu.

Matka mi podala šaty a do levého kouta kousek od postele natáhla plátěný paraván. Jen co jsem stála v šatně, svlékla jsem si domácí oděv a opatrně se nasoukala do róby. Byla z velice příjemného materiálu, který vůbec nekousal, naopak příjemně laskal a chladil mé nedočkavostí rozpálené tělo. Naposledy jsem šaty pohladila a vyšla zpoza zástěny. Až když mi je matka napevno zašněrovala, jsme mohly začít s řádnými úpravami zevnějšku.

Celé přípravy trvaly necelé dvě hodiny, ale vyplatily se. Jen ten nezvykle hluboký výstřih bych nejraději nahradila límečkem. Po matčině odchodu jsem se ho snažila povytáhnout všemi možnými způsoby, ale nepohnul se ani o píď. Zklamaně jsem si poposedla a svou pozornost raději přenesla na nazdobené vlasy. Oranžová peříčka zapíchnutá v několika malých copáncích a stejně barevné broušené korály zavěšené na provázku kolem krku byly vskutku úchvatné. Na mé bledé pokožce i ve světlých vlasech doslova zářily a společně s šaty dávaly jasně najevo, že jsem budoucí Nejvyšší Zemských. To mi dodávalo sebedůvěru. Nic nepokazím, budu přesně tak dokonalá, jak si matka s otcem přejí, ubezpečovala jsem se v duchu.

Jakmile se ozval slavnostní zvon, za doprovodu rychle bušícího srdce a s bratrem za zády jsem konečně opustila dům. Ještě předtím mne ale stihl Tulus lehce obejmout a složit mi poklonu. Úlevně jsem vyfoukla zadržovaný vzduch, sebevědomě narovnala záda a na nespokojenost s nevkusným výstřihem rázem zapomněla.

Kočkodlaci z celého ostrova mi vytvářeli krátkou uličku slávy, která vedla až k pranýři. Pochvalné výkřiky mi dodávaly sebevědomí a oranžové okvětní lístky, které po mně někteří se zbožnými výrazy házeli, mi v duchu vykouzlily úsměv na tváři. Připadala jsem si jako ve snu. Následně stačilo vyjít tři schody a vyslechnout si majestátní potlesk. Jen škoda, že jsem se vesničanům nemohla odvděčit alespoň úsměvem, výchova mi to zakazovala. Nikdy jsem nechápala, proč jsem se měla chovat k poddaným tak chladně. Matka ale tvrdila, že by jinak brzy zapomněli, kdo je jejich vůdce a nechovali by se k nám s patřičnou úctou. Přišlo mi to podivné, ale jako obvykle jsem mlčela.