Legendární bojovníci

22. kapitola

Thomas

„Všichni s jehlicemi jděte víc doprava, a nože... vy jděte asi dvacet kroků před ně. Skvěle," vykřikla plně soustředěná Amálie postávající stranou od skupin. U nohou jí ležel zase o kus větší Mrak a nějaký druh varana od nejlepšího bojovníka z řad Bílých. Am koukla po dospělém Bílém po její pravici, a když kývl, tleskla a skupinky se proti sobě s výkřiky rozběhly. Rachot to byl pořádný. Obsidiánové nože po střetu s kovovými jehlicemi zaskřípaly, až přinejmenším půlka armády sklopila uši.

Celá ta scenérie byla děsivá a úchvatná zároveň. Kočkodlaci funěli, nadávali, ale co bylo hlavní, soustředili se jen a jen na vítězství. Všichni vypadali jako praví bojovníci, co se nebojí vyrazit do války. Kvůli tomu, že nože i vidlice drželi v obou rukou, nemohli používat klasické štíty. Ty se jim povalovaly pod nohama pro případ, že by jim zbraň vypadla z pacek. Místo toho měli menší štíty uvázané na hrudi a předloktích, takže vypadali o to nebezpečněji.

Za tu lunu a kousek se všichni hodně zlepšili. Fascinovalo mě, jak i mladší kočky dokázaly bojovat se stejnou vervou jako dospělí. Jejich pohyby byly mnohem ladnější než pohyby mohutných kocourů, takže měly ve finále výhodu.

Od elegantních nástrojů jsem stočil hlavu na druhou stranu. Tam do sebe právě bušila kladiva a pěsti. Tyhle tři skupinky měli na starost Zayn, Ifu a jedna tygřice od Šelem. Čelisti se na štěstí používat nesměly, to by měli Šelmy a Vlkodlaci výhodu.

„Výborně, Juliano," pochválil hnědou kočku před sebou Zayn, když se po něm s mohutným kladivem a bojovným pokřikem ohnala. Úžasem jsem vyvalil oči. Sice jsem už jejich kladivo docela obstojně také ovládal, ale štíhlá – a teď už i celkem svalnatá – kočka to zvládala skoro stejně dobře, jako Zayn či Zack.

Ti, co válčili s kladivem, drželi v druhé pacce kulovitý dřevěný štít pobytý kůží, zatímco ti, co válčili holýma rukama a nohama, měly stejně jako předešlá skupinka štíty na těle. Jen Šelmy se předváděly a bojovaly bez nich. Kladiva sice neskřípala, ale rány, co se ozývaly po dopadu na štít, byly snad ještě hlasitější. I zde byl vidět pokrok u naprosto každého člena Felidaovy armády.

Ohlušující skřípot mne přinutil zamrkat a podívat se na skupinku jen pár kroků přede mnou. U mě se bojovalo s naší šavlí a kulovými štíty. Počtově jsme sice byly v menšině, ale na preciznosti nám to neubíralo. Každý se snažil dát do své rány maximum a protivníka tak porazit.

Po mém boku stál jeden z velitelových kocourů a s přísně staženými rty sledoval každý krok všech kočkodlaků, a dokonce i několika Vlkodlaků, před námi. Já po jeho boku stál spíš jen z principu. S šavlí jsem se sice naučil a ze všech zbraní mi vyhovovala nejvíce, ale nejlepší jsem nebyl.

„To není fér," ozval se z chumlu povědomý hlas.

Ihned jsem strůjce onoho prohlášení vyhledal. Jak jsem čekal, ležícího a prskajícího Silvra držela s šavlí opřenou o jeho hruď Rozárka. Zatímco bratr plival písek, kočka nad ním se vítězoslavně křenila. Nejen já si všiml, že tihle dva spolu trávili podezřele moc času.

„Jak jako není fér? Vyhrála jsem," zasmála se šedivá a dál držela šavli bratrovi na prsou. Silvr se mezitím snažil dosáhnout na zbraň ležící opodál. Jakmile si jeho úmyslu Rozárka všimla, se smíchem ji odkopla.

„Neměla jsi na mě mrkat," ohradil se bratr uraženým tónem a já se musel chtě nechtě ušklíbnout. Bylo zvláštní vidět ho v takové pozici.

„Já si můžu mrkat, jak chci, abys věděl," uculila se kočička a sklopila zbraň. Dokonce mu podala pomocnou ruku.

Jenže se přepočítala. Místo toho, aby se Silvr postavil, stáhl ji na sebe do písku. Rozárka vyděšeně vykřikla a dopadla rovnou na vysmátého Silvra. V prvním okamžiku do něho začala bušit hlava nehlava, ale i ji po chvilce přepadla veselá nálada a rozesmála se spolu s ním.