Legendární bojovníci

20. kapitola

Amálie

Hlava mě to ráno bolela jako nikdy. Přesně tak by určitě bolelo dostat do ní kladivem od Zayna. Rezonující tepavá bolest se s každým mým pohybem znovu a znovu ozývala a pohlcovala všechny moje myšlenky. A kdyby aspoň „jenom" bolela. Já se kvůli ní ještě k tomu stala háklivou na jakýkoli hlasitější zvuk. Naštěstí pro mě i pro mé okolí se dnešní noc obešla bez nočních můr a já se tak mohla alespoň trochu vyspat. Kdybych se stejně jako předešlé noci nevyspala, tak by ze mě to dopoledne měly strach i Šelmy.

Kapitán – a nejspíš i celá jeho družina – to ráno jistojistě naplánoval mou ukrutnou vraždu. Vždy, když zakřičel nějaký příkaz, nešetřila jsem sprostými slovy. Nakonec se báli všichni byť jen pohnout. Nepomáhalo promrkávání, vydýchávání ani nadávání. Dnešní přednáška tak skončila o dost dřív. Nikomu to nevadilo. Při mém brzkém odchodu ze cvičiště se za mými zády dokonce ozvalo mnohohlasné úlevné oddechnutí.

Doma to nebylo o nic lepší. Má rodina nikdy nedisponovala tichostí a Fel ani ohleduplností, takže klid jsem tam rozhodně nenašla. Každý vyšší zvuk jsem okomentovala a stihla jsem se pohádat s Rosie, která se spolu s bráchou smáli mému utrpení. Zatímco Rosie se urazila, Fel pokračoval v provokaci. Poslechl až mamku, která se mnou soucítila.

Poprvé za dlouhou dobu jsem se absolutně netěšila na Sopečný ostrov. Vyhlídka hlasitého tréninku byla stejně lákavá jako Felův dech po ránu. A mé obavy se potvrdily ještě před vyplutím.

„Ty si ho fakt bereš na Ostrov!" zapištěla kousek ode mě radostně Tanya.

Já ji na oplátku zpražila nemilým pohledem.

Na chvíli se zdálo, že jsem ji opravdu vyděsila, ale když jí sestra vysvětlila situaci, chápavě přikývla a se soucitným úsměvem se vzdálila. Dobře dělá, pomyslela jsem si a vejce opatrně umístila do hnízda na dně kánoe. Donést ho sem mi pomáhal Fel. Sama bych neměla šanci.

Když začal Fel pádlovat a my se tak vzdalovali od mávajících rodičů, aspoň trochu jsem se uvolnila. Mokrý hadr připlácnutý na čele příjemně chladil a bolest tak na chvíli polevila. Nebo jsem si na ni už zvykla, že mi přišla únosná? Potichu jsem zaskuhrala a raději dál nepřemýšlela. I to totiž bolelo.

Jediný moment, který mi dneska zatím zvedl náladu, byl ten, kdy k nám domů přišel zbrojař s plným vozíkem štítů. Jednalo se o víka od sudů s plechem nebo kůží na jedné straně a úchyty na té druhé. Měla jsem radost, že zvládl deset štítů vyrobit tak rychle.

Za pár chvil už jsme kotvili u břehu Sopečného ostrova. Fel se v pádlování od prvního dne o dost zlepšil. Cesta nám tak trvala o půlku času míň. Na nic jsme nečekali, vyskočili na molo a uvázali kánoi ke kůlu. Jako každý den jsme pobrali náš náklad, počkali na ostatní a rozešli se ke kmenovému domu. Já šla vpředu a s nikým se nebavila. Neměla jsem náladu. Zato hlouček za mnou se podle veselého smíchu dobře bavil.

Jakmile nás zpozorovaly tři Bílé kočičky, seskočily z jejich domku a rozběhly se za námi. Tedy spíš za Tanyou, Tayou a Rosie. Docela dost se spřátelily a já za ně byla i přes bolest hlavy ráda. Hlavně teda za prvorozenou Bílou. Do teď jsem si živě pamatovala její smutný pohled z prvního zasedání koťat a vlčat Nejvyšších. Kdyby tady s sebou neměla své dvě přítelkyně, trvalo by začleňování určitě déle. Na rozdíl od ní byly ty dvě mnohem odvážnější.

Odložili jsme náklad, a zatímco zbytek si už posedal do stínu a rozverně klevetil – dokonce i tři dospěláci se aktivně zapojovali do hovoru -, já se s Felem vrátila zpátky ke kánoi. Obří vejce v ní totiž stále čekalo, až si ho vyzvedneme. Náš krok sun krok po cestě zpátky musel vypadat vážně vtipně. Kdybych měla náladu se smát, určitě bych to udělala.