Legendární bojovníci

35. kapitola

Lisa

Zrovna jsem běžela k moři pro další vodu, když se začaly ozývat první vítězné výkřiky. Nejprve šlo pouze o část ostrovanů na pobřeží, později se radostné hlasy nesly i nad ohořelými domy až do obou hospiců a následně po celém souostroví. Z přístavu začaly vyplouvat první lodě s posly, kteří jeli tu radostnou zprávu oznámit na všechny ostrovy. Vskutku to byla radostná událost, ani já nepotlačila drobný úsměv. Jen co jsem se ale ohlédla od mořské hladiny k vesnici, srdce mi pokleslo. Válku jsme sice vyhráli, ale za jakou cenu...

Povzdechla jsem si, položila vědro na zem a poprosila prvního kočkodlaka, kterého jsem potkala, aby rozhlásil všem, co potká, že se Nejvyšší sejdou u mola. Jen co přikývl, vzala jsem si hlavu do dlaní a několikrát se zhluboka nadechla.

Boje sice ustaly, ale rozhodně nebylo po všem.

Zvedla jsem zrak a pročesala přístav pohledem. Hlavní vesnice se musí vystavět celá znovu, pomyslela jsem si, když se kousek přede mnou zbortil další dům a dva hasiči od něj rychle utekli. Zavřela jsem oči a promnula si spánky. Slunce mi už hřálo záda, ale já ho téměř necítila. Před očima jsem měla jen všechny ty hmotné, kočkodlačí i psychické škody, které se musely nějak zacelit. Nějak...

V tu chvíli jsem si vzpomněla na rodiče. Opět jsem zoufale zaúpěla. Nemohla jsem teď po otci chtít, aby vedl zasedání. A i když jsem se na to po pravdě také necítila, musela jsem se své role zhostit co nejlépe.

Když začali přicházet první Nejvyšší, začala jsem uvnitř sebe panikařit. Nikde jsem neviděla žádného ze svých přátel, což bylo zvláštní. Silvr ani Mia by si takovou událost nenechali ujít. Jenže na starosti nezbývalo moc času. Nejvyšší se hromadili a mne čekala dlouhá diskuze.

Za Šelmy přišli oba manželé, s tím, že lvice svého muže podpírala. Jeho pravá noha se nacházela ve fáči a pod pravým podpažím se opíral o berli. Bílý kocour se na mě se soucitným pohledem zadíval a já děkovně kývla. Nevěděla jsem sice, za co, ale trochu mě to uklidnilo. Z Vlkodlaků přišel jen Vlk, jeho žena prý skončila s prostřeleným kolenem a nyní odpočívala. Z Temných se dostavili oba, zdáli se zdraví, jen sem tam nějaký škrábanec, ale stejně jako já se neustále ohlíželi po svých koťatech. Podobně to bylo i u Dlouhosrstých a Modrooké, jen s tím rozdílem, že Amálčině otci chybělo téměř celé levé ucho. A všechny doprovázeli jejich ještěři. Unavení, ale živí.

„Třeba se jen někde zapomněli," poznamenal Vlkodlak, když si všiml našich pohledů. Ani on se ale neubránil letmému rozhlížení po přístavu. Po žádném kotěti či vlčeti nebyly nikde ani stopy.

Přikývla jsem a nervózně si uhladila vlasy. „S hlubokým zármutkem vám musím oznámit, že má matka zemřela," pronesla jsem pevným hlasem a na každého se podívala. Od Temné jsem si vysloužila stisknutí ruky, od ostatních kondolenci a pokývnutí. „Otec žije, ale není momentálně schopný tu s námi být, takže ho zastoupím já." Když i po tomto přikývli, z části jsem si oddychla. Těžký balvan z ramen a žaludku ale stále nespadl. Nikdo kromě mě se tady z Felidaovy armády stále neukázal a já začínala mít špatný pocit.

„V první řadě se vás ptám, přežil někdo z nepřátel? A pokud ano, kde jsou?" optala jsem se a tázavě nadzvedla obočí.

„Svázaní na druhé straně mola. Nemají šanci utéct, hlídají je mí vlci," odpověděl Vlkodlak a já pokývala hlavou.

„Kolik jich je?" Doufala jsem, že málo. Na hromadnou popravu jsem se po tak náročném dni vůbec necítila.

„Osm a další dva vážně zranění zemřou do večera," zkonstatoval tentokrát lev, který se na zajímání také podílel.