Legendární bojovníci

12. kapitola

Amálie

„Opravdu jste si to nerozmyslely?" zeptala jsem se už nejméně po sté Tanyy a Tayy, kterým jsem zatím úspěšně zamezovala vstup na loďku za mnou.

Nechápala jsem, jak mohly být tak klidné a hlavně tvrdohlavé. I jejich rodiče se jim snažili cestu rozmluvit. Bohužel měly kočky svou hlavu. Takhle moc trucovat jsem je ještě neviděla. Že já se jim o Felidaově armádě zmiňovala. A blbej Miro a Milt, že se jim pochlubili.

„Už jsme ti řekly, že se nás jen tak nezbavíš. Takže nás koukej konečně pustit na tu zpropadenou loď," dupla si Tanya. Nezapomněla u toho trucovitě našpulit pusu a obočí spojit skoro do jedné linky.

S hlasitým povzdechem jsem uhnula kousek stranou, načež ony s vítěznými úsměvy prošly ve svých tradičních oblecích kolem mě. Ten směšný kostým byl totiž spolu s typickým tetováním na zápěstích úborem našich válečníků. Jen tetování a zbraně čičinám prozatím chyběly, což jsem v nejbližší době nehodlala měnit.

Dám jim je až při tréninku. Nebo možná vůbec, pomyslela jsem si s pohledem na mých přítelkyních. Ostré nože v jejich malých dlaních? Ani náhodou.

Po včerejším zasedání jsem se skoro nezastavila. V noci přeříkání všeho rodičům, a pak možná jen dvě hodiny spánku. Od té doby jsem stála pořád na nohou. Ještě za tmy totiž přišel kapitán a vytáhl mě ven na mé už desáté cvičení v řadě. Nikdy bych neřekla, že pouhé vedení skupiny nám zabere tři hodiny. Tři hodiny!

Když už jsem si myslela, že si ještě chvilku zdřímnu, než vyplujeme, přišel táta a Fel s tím, že jdeme shánět armádu. Bylo jasné, že s sebou vezmu sourozence, stejně by mi nedovolili odjet bez nich. Kokos ale byl sehnat zbylých sedm. S rodiči jsem byla za jedno v tom, že bylo jedno, koho s sebou vezmu. Všichni schopní dospělí přeci jen cvičili s kapitánem tady, takže by byla škoda ochuzovat je o pravý trénink namísto čehosi, co nás čekalo na Sopečném ostrově. A jak řekly stařešiny, i z nebojovníků se mohli stát legendární válečníci.

A to by nemohl být Fel, aby mi nepodstrčil své dva nejlepší kamarády Mira a Milta. Jelikož byl Miro stejně starý jako můj brácha a jeho bratr jen o rok mladší, opravdu se mi nechtělo je s sebou tahat. Vždyť se jednalo ještě pořád o koťata! Ale ukecali mě. Jak jinak. Dokonce i jejich rodiče chtěli, abych je s sebou vzala. Prý by to pro ně znamenalo nesmírnou čest mít koťata v takové armádě. Prý armádě, blesklo mi v tu ránu hlavou. Stejně mám v plánu je při vypuknutí války zamknout doma a nikam nepustit.

A vrchol toho všeho byl, že se ti dva hostíci okamžitě pochlubili Tanye a Taye.

„Nekaž jim radost," drcla do mě sestra a u toho se zeširoka usmála na kamarádky, které si akorát sedaly na loď k dospělému kocourovi – našemu sousedovi a dobrému příteli rodičů. Ten si naložil poslední náklad v podobě deseti čutor s vodou a začal pádlovat k Sopečnému ostrovu.

„Tohle není vtipný," obořila jsem se na Rosie se založenýma rukama a staženým obočím. „Vždyť jim je teprve čtrnáct! Nemůžou bojovat po boku dospělých kočkodlaků!"

„Já, Fel, Miro a Milt taky nejsme dospělí a jdeme do toho. A nezapomínej na to, že ty tři, co nás budou doprovázet, dobře známe. Kdyby něco, tak nám pomůžou, ať už na tréninku nebo s jinými kmeny. Neboj se pořád tolik," snažila se mě uklidnit. Pro větší důraz mi položila ruku na tu mou a povzbudivě ji stiskla. Já pouze uhnula pohledem na další odplouvající loďku. Tentokrát s dospělým kočkodlakem – mladším bratrem našeho souseda – a těma dvěma chlupáčema, kteří mi mávali o sto šest.