Legendární bojovníci

21. kapitola

Zayn

„Stůj! Stůj a ani se nehni!" zakřičel jsem už po několikáté na tu modrou příšeru běžící pár kroků přede mnou. Z dnešního cvičení u generála jsem musel odejít dřív, protože za mnou přiběhl brácha s tím, že Modrej utekl. Generál mi stihl říct sotva pár nových strategií.

Předevčírem jsme na Sopečném ostrově kvůli vylíhnutí našich společníků skončili dřív a já tak přišel o další slíbenou schůzku s Liz. Místo ní jsem hned po vylodění skončil v rozpadající se chatrči Lí kdesi hluboko v džungli. Rodiče i ona se původně toho obříka báli. Vzápětí ale pochopili, že neměl v plánu zaútočit, nýbrž spát, a tak ho začali zkoumat. Samozřejmě u toho nechyběla ani moje parta, protože ty si Modrej získal okamžitě. Všechno jsem to ale vnímal jenom chvilku. Jakmile jsem se totiž usadil na jednu z rozvrzaných židlí, okamžitě jsem usnul. Vzbudil mě až Zack těsně před odchodem.

„Zdravím, Zayne," zavolal na mě další z kočkodlaků, když jsem kličkoval mezi domy za skřehotajícím stvořením. Jeho ocas s ploutvičkou mi mával a já jenom díky němu věděl, kam zrovna zatočil.

Sotva jsem tomu někomu stihl kývnout ufuněně na pozdrav a už jsem byl zas pryč. Nečekal jsem, že bude Modrej se svými malými předními tlapami tak rychlej. A ještě k tomu měl náskok. Zatímco on už hodnou chvíli běhal po vesnici a strašil všechny okolo, já teprve zjistil, že utekl.

Většina vesnice i ostrova už sice věděla, že se mi vylíhl drak, i tak ale každý vyděšeně zakřičel, když jim přes cestu přeběhlo křičící stvoření velikosti varana. A navíc s křídly. Ještěří společníci měli totiž během čtrnácti dnů vyrůst do dospělé podoby. Proto Modrej, co byl včera velkej jenom asi jako teju, připomínal dneska už varana.

„Okamžitě se zastav! Nemám na tebe celej den!" zařval jsem za ním a jen tak tak se vyhnul staré kočce přecházející ulici. „Jestli chceš zase vidět svoje kamarády, tak se zastavíš, nasedneš se mnou do tý zatracený kanoe a odpluješ na Sopečnej ostrov!" To donutilo draka se zastavit v pohybu. Pomalu se na mě otočil. Konečně! zaradoval jsem se v duchu a zastavil asi tři kroky před ním. Opřel jsem se o kolena a funěl jak prase bradavičnatý. Ty vepři, to je den. Jestli nás dneska Lisa pošle běhat, použiju cokoli, abych ji donutil si to rozmyslet.

Než si to stačil Modrej rozmyslet, popadl jsem ho do náruče a zamířil k domovu. Rodiče, které si ten lump taky omotal kolem prstu jedním lísnutím, stáli ve dveřích a snažili se nesmát tak okatě.

„Musíš na něj být trpělivý. Je to ještě mrně, chce si hrát," poznamenala máma, když jsem prošel naštvaně kolem nich a svého společníka odhodil na podlahu v obýváku. Už včera jsem zjistil, že ať dělá, co dělá, vždycky dopadne na všechny čtyři.

„Jenže já nemám na hraní náladu. Proběhnul snad každou zapadlou uličkou, která existuje. Málem jsem vyplivl duši," zahřměl jsem a očima nezapomněl propalovat Modrého. Ten si právě honil vlastní ocas.

„Nechci znít škodolibě, ale přesně takovýho ještěra sis zasloužil. Je jako tvoje druhý já. Aspoň vidíš, co jsi způsoboval jako malý ty nám," zachechtal se táta, když mě přátelsky poplácal po zádech. Když mu to máma s úsměvem odkývala, vycenil jsem na ně zuby. Ne, že by to mělo nějaký efekt.

„Dokonce i ten ocas si honíte téměř stejně. Pamatuju si, jak jsem tě jednou načapala v pokojíku..." začala se smíchem vyprávět máma, ale než stačila přijít k podrobnostem, přerušil jsem ji.

„Tak a dost! Tohle si nemusím nechat líbit. Modrej, jdeme!" zavelel jsem a okamžitě se zase vydal ke dveřím. Za sebou jsem slyšel jen hurónský smích rodičů a ťapkání Modrého, který se mě tentokrát rozhodl poslechnout.