Legendární bojovníci

23. kapitola

Lisa

Zatímco já se snažila zhluboka dýchat a uklidnit, Thal i Tulus se smáli, div se za břicha popadali. Plamen, hlavní aktér tohoto rána, kňučel na mé teď již bývalé posteli a snažil se v pokoji otočit tak, aby na mě viděl. Tím však srazil k zemi vše, co stálo v cestě jeho křídlům a ocasu. Kdybych se neprobudila ještě za tmy tím, že mě ve spánku odmrštila vlastní postel do kouta pokoje, nejspíš by mi to celé také připadalo legrační. Teď jsem se však jen snažila pochopit, co se vlastně stalo. Plamen přes noc opět vyrostl, jenže... Zatímco včera se mi do pokoje ještě vešel bez větších potíží, dneska s napůl roztaženými křídly zabíral celou místnost. A právě díky jeho nové váze se mě vlastní postel pokusila zabít.

„Matka už se probrala," přišel nám oznámit otec oblečený stále jen v noční košili. Do pokoje se vstoupit neodvážil. Postával ve dveřích v bezpečné vzdálenosti od obřího ještěra a nevěřícně kroutil hlavou.

„Tak ať se tomuhle pokoji minimálně dneska vyhýbá, jinak sebou sekne znova," dostala ze sebe Thal mezi smíchem a ocasem si otírala uslzené oči. „Nebo ne, ať sem jde. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli byl vtipnější pohled na ni v mdlobách nebo na Lisu odhozenou vlastní postelí," jen to dořekla, rozchechtala se znova. Tentokrát se za to břicho už opravdu popadala.

Zatímco otec se mračil, Tulus a tentokrát i já jsme se snažili nerozesmát. Když jsem se na celou situaci podívala sestřinýma očima, nemohla jsem jinak. Dnešní ráno bylo jistě tím nejvtipnějším ránem vůbec.

„Je pěkné, že se všichni tři i přes tuhle zkázu náramně bavíte, ale být vámi bych začal přemýšlet, jak ho dostat ven," poznamenal otec nabubřele, ale pokud jsem se nemýlila, i jemu lehce zacukaly koutky.

„Co takhle probourat okno? Stejně je pokoj už zničený," zauvažoval Tulus a s úsměvem podrbal Plamena, který se již naštěstí nehýbal, na čumáku. Pachatel číslo jedna téměř neznatelně přikývl, jako by dával Tulusovi zapravdu.

„To by matku zabilo," poznamenala s úšklebkem Thal, „za touhle zdí má své nejmilejší orchideje."

Otec se podrbal na bradě a pokýval hlavou. „To máš pravdu. Raději bych to vyřešil bez ztrát na životech. Než se Lisa vrátí od generála, necháme ho tady. Pak už něco vymyslíme."

Plán to byl dobrý...

Thal s Tulusem se hned po mém převlečení do tradičního oblečení usadili v troskách pokoje u hlavy Plamena a s odhodlanými úsměvy slíbili, že na něho dohlédnou. Naposledy jsem ho tedy pohladila po čele a odešla za generálem.

Vše probíhalo jako každý jiný den, dokud mne na zpáteční cestě „nepřepadli" Mikš s Mikem. Jejich útok jsem čekala, i když schválně nevyrazili ve stejný čas. Stačilo uhnout doprava a vzápětí doleva a jen kolem mě proběhli. Se smíchem se na mě otočili a znovu se na mě vrhli. Nejspíš jim připadalo zinscenované přepadení jako dobrý trénink pro můj dar i pro jejich zlepšující se bojové schopnosti. Úsměv jsem jim oplatila a stejně jako oni se vrhla do bitky. To se stalo pro náš dům osudným...

Když si totiž Plamen myslel, že jsem v nebezpečí, spěchal mi na pomoc. Na jednu stranu to od něho bylo vskutku milé a ve skutečném boji bych mu za to byla i vděčná. Jenže na tu druhou by se měl naučit rozeznávat mé pocity o něco lépe a nevrhat se za mnou jako smyslů zbavený kdykoli. Stačilo párkrát mávnout křídly a byl ve vzduchu.

Při bitvě s dvojčaty jsem k té katastrofě stála zády. Jenže pak Mikš zkoprněl a stejně jako Mike jen s ústy dokořán koukal za mě. Nechápavě jsem zamrkala, přestala se soustředit na bojovou pozici a také se otočila.