Legendární bojovníci

33. kapitola

Zayn

Když jsem to ráno vstal a nasedl na Roháče, nečekal jsem tak velkou pohromu, jaká se mi naskytla při prvním pohledu na Hlavní vesnici. I mojí ne moc bystrý hlavě bylo jasný, že tohle spravit nepůjde. Já bejt jima, vyhnu se tomuhle místu obloukem a založím novou jinde, blesklo mi hlavou, když jsem zíral na zářivý obraz v dáli. Plameny požíraly jedno stavení za druhým a ohnivé koule létající z oné lodě se staly pomyslným rambutanem na závěr. Ani když jsem přimhouřil obě oči, jsem v tom spáleništi neviděl dřív honosnou vesnici.

Když jsem zrovna nelitoval místní kočkodlaky nebo nezuřil zlostí na menseny, obdivoval jsem Lisu. Tak silnou kočku jsem v životě nepotkal. Čekal jsem, že se zhroutí jako každá jiná, která by takhle svůj domov viděla. Jenže ona nebyla jako každá. Moje Lisa byla dokonalá. Kdyby menseni zaútočili na nás, byl bych jako smyslů zbavenej. Ona se ale i v týhle na posrání situaci dokázala soustředit, a dokonce vést armádu.

Zatímco Lisa udávala rozkazy, já na ni ztracenej v myšlenkách zíral. Ani jsem pořádně nechápal, jak se to celý vlastně stalo. Vždyť tohle jsem vůbec nebyl já! Rodiče se na mě neustále culili a taťka nezapomněl naznačovat muchlání a líbání při každým vhodným i nevhodným momentu. Ale jinak byli úžasní. Jací Nejvyšší by bez řečí pod svou střechu přibrali kotě z cizího kmene? A i mí sourozenci byli skvělí. Mia u nás Lise dost pomáhala, a když jsem u své přítelkyně nebyl já, trávila s ní čas ona. A Zackovi jsem ještě ani nestačil poděkovat za to, že vyklidil pokoj a obě noci spal na pohovce v obýváku. Moje rodina byla prostě úžasná.

Zasmušile jsem sklopil uši, když jsem pohledem zavadil o Miu stojící mezi členy Felidaovy armády. Nedokázal jsem si vůbec představit, co bych dělal, kdyby se někomu z nich něco stalo. Na druhou stranu jsem měl o to větší odhodlání vyhrát a všechny ty odporný menseny pozabíjet.

Nic se jim prostě nestane, uklidňoval jsem se v duchu a konečně začal poslouchat svou družku.

Ale že by mi to nějak zvlášť šlo... Oči mi furt těkaly k plamenům požírajícím dřevěné stavby a hustému dýmu valícího se dál nad prales. I tak k nám ale sem tam něco zaválo a já pokaždý akorát nakrčil nos. Odporný zápach se nevyrovnal ničemu, co jsem kdy před příchodem mensenů cítil. Vše doprovázely křik a hřmot boje, které každému rvaly uši. Zato ruce mě doslova svrběly touhou někoho praštit.

Podvědomě jsem položil jednu ruku na hlavici těžkého kladiva a druhou pohladil draka, který poletoval na místě. Na rozdíl ode mě se zdál Roháč naprosto klidný. Jak to dělal, jsem neměl ani páru. Jen co jsem ho podrbal na krku, střelil po mně pohledem a tiše zabručel. Odezvou pro mě byl i zvláštní tlak uvnitř hrudi, který mé splašené srdce přiměl zpomalit. Bylo neskutečný, jak moc jsem byl s drakem propojenej.

Pak si ale má přítelkyně vysloužila všechnu mou pozornost. Tvrdila, že poletí zaútočit na blízkou loď a to sama. Sama! Nejradši bych ji zasypal salvou argumentů, proč je to ten nejjerkovštější nápad na světě, ale jakýsi hlas uvnitř mě mi to překazil. Její plán dával smysl a mně tak muselo stačit jen tiché nadávání. Když jsme pak s Thomasem vzlétli, počastoval jsem ji ještě ustaraným pohledem, ale ani se neohlédla. Chápal jsem to. Na citové výlevy bude čas potom. Teď musíme zlikvidovat menseny jednou pro vždy.

„Co máme v plánu?" zakřičel na mě rozechvěle můj nynější společník a já hned poznal, jak byl nervózní.

„Já jdu s Roháčem zchladit domy u džungle, ať se nerozšíří oheň ještě tam," odpověděl jsem mu a ukázal u toho na domy v dáli. Přes hustý černý dým ale ani pořádně vidět nebyly. Už jen při představě té černé bariéry všude kolem mě, jsem začal kašlat.