Legendární bojovníci

1. kapitola

Lisa

Soustřeď se. Nádech. Výdech. Co nejrychleji jsem vytáhla zdobený šíp z toulce, vložila ho do luku a následně jen slyšela pérování tětivy a tiché zasvištění. Slaměný terč jsem opět zasáhla s naprostou přesností.

„Výborně. Jsi den ode dne lepší," pochválil mne otec s pokývnutím, zatímco můj mladší bratr začal odklízet několikrát zasažený cíl mého snažení.

„Děkuji, otče." Pokorně jsem se na něho usmála, uhladila si své rozcuchané béžové vlasy, pyšně zvedla štíhlý krémový ocas vzhůru a zakmitala stejně barevnýma ušima. Dnešní cvičení se vydařilo.

Jak říkala vždy Thal: „Čas orchideje přináší." A měla pravdu. Když jsem před lety držela luk v rukách poprvé, packy se mi klepaly tak, že jsem měla co dělat, aby mi z nich nevypadl. Otec měl se mnou naštěstí trpělivost. O to větší měl pak radost, když jsem poprvé zasáhla střed. To bylo také poprvé a naposledy, co upustil od své výchovy a spontánně mne objal. Objetí trvalo sice jen chvíli, ale i tak se jednalo o jednu z mých nejmilejších vzpomínek z dětství.

Zavřískání papoušků v džungli za plotem, mne vrátilo zpět do přítomnosti. Zamrkala jsem a pohlédla na dospělého kocoura přede mnou. Otec si už jen strojeně urovnal košili a obrátil se k odchodu. I jeho chůze značila, že se nejednalo o jen tak ledajakého kočkodlaka. Po úzké kamenné pěšině se nesl ten nejmajestátnější kocour, jakého jsem znala.

Okolí velkého kamenného domku se střechou z palmových listů zdobil pouze menší plac se záhony orchidejí, co si matka kdy vybrala, a upravený trávník na cvičení. Nebyla to veliká zahrada, ale nám stačila. A domnívala jsem se, že i zahradníkovi.

„Thal se už dva dny neukázala," poznamenal Tulus, když do kůlny odnesl luk i toulec, a ušmudlané ruce si otřel do haleny. I přes to, že byl o rok mladší, převyšoval mne o celou hlavu. Roste moc rychle, pomyslela jsem si, když jsem k němu zvedla oči.

„Jestli zase něco vyvedla, matka zešílí," odpověděla jsem a omylem zakoulela očima. Poplašeně jsem se rozhlédla a úlevně si oddechla. Měla jsem štěstí, že to neviděla matka. Její tvrdá výchova se mi zaryla pod kůži více, než bych si dokázala přiznat.

Tulus pouze pokrčil rameny. Když si všiml zbytků špíny na dlaních, nespokojeně mlaskl a opět si je oprášil do bílé haleny. Jak elegantní. Za chvilku bude halena stejně tmavá jako jeho kalhoty. „Holt sestra není podle její představy dokonalé dcery."

V odpověď jsem mu souhlasně kývla. Rodiče nás již od mala učili, jak se jako koťata Nejvyšších chovat, ale sestra to absolutně přehlížela. Bratra to také nebavilo, ale vždy nás vzorně reprezentoval. Neměla by se dvojčata chovat podobně?

A aby toho nebylo málo, poslední dobou jsme se se sestrou čím dál častěji hádaly i bez přítomnosti rodičů. V duchu jsem si povzdechla, když jsem vykročila po chodníku. Chyběly mi staré časy, kdy mi jen s nadšením vyprávěla příběhy z ostrova, které buďto na vlastní oči viděla, nebo je zaslechla od vesničanů.

„Sestru jsi dneska ještě neviděl, Tulusi?" optala se matka sedící u stolu, jakmile jsme vešli do majestátní jídelny.

Tato místnost reprezentovala rodinu Nejvyšších stejně jako celý zevnějšek domu a chování nás všech. K velkému stolu, který zabíral většinu místnosti, si při velkých zasedáních sedávali pohlavárové z ostrova. Chladné kamenné zdi zdobily obrazy našich předků, u nich se nacházely svícny, které příležitostně osvětlovaly celou místnost, a v každém rohu stála váza plná květin. Díky tomu, že chodbu a jídelnu žádná stěna neoddělovala, mohl tuto místnost obdivovat i každý obyčejný vesničan, který otevřenými dveřmi stihl nahlédnout dovnitř.