Legendární bojovníci

4. kapitola

Thomas

„Aaaa," zakřičela hospodyně a upustila všechna ta skvěle vypadající manga na zem. „Thomasi, kolikrát jsem vám říkala, že nemáte takhle brzy ráno lézt do špajzky? Jednou mě z vás klepne."

„Omlouvám se, ale já měl hlad," provinile jsem sklopil své černé uši a koukl na ni zářivě modrým pohledem zpod řas. Už odmala to fungovalo.

„Příště si jídlo berte rovnou s sebou do pokoje, ano?" pokárala mne se zdviženým prstem a už sbírala ovoce z podlahy. „Chcete něco udělat k snídani?" optala se, když vstala a oranžové plody uložila do jedné z ošatek v polici.

„To byste byla hodná," opatrně jsem se na ni usmál a byl rád, když mi úsměv oplatila.

Tahle kočka mne nikdy nesoudila, na rozdíl od kočkodlaků tam venku. Těm nevadilo povídat si o mé osobě nahlas, i když jsem kráčel přímo vedle nich. Všechny ty nenávistné hlasy a pohledy mne pronásledovaly i ve snech.

„Jděte si sednout ke stolu, hned jsem tam," odpověděla a už se prohrabovala ve všemožných ošatkách.

Z komory plné zásob jsem odešel s drobným úsměvem. Měl jsem tu kočku rád jako vlastní příbuznou.

Prošel jsem jednoduše zařízenou černou kuchyní, která připomínala zděnou pevnost se střešním oknem nad pecí a došel až do rozlehlé jídelny. Většinu prostoru v ní zabíral obrovský stůl. Ten byl ale dneska složený, protože se žádné zasedání pohlavárů ani velitele nekonalo. Zbytek místnosti matka s hospodyní vyzdobily do modré – květiny, stuhy na vázách, koberec u vchodových dveří i mašle zavěšené na obrazech našich předků na stěnách. Díky těmto prostým detailům mi přišla jídelna vždycky mnohem útulnější než kuchyně.

Velká kruhová klenba bez jakýchkoli dveří naproti stolu odhalovala pohled na obývací pokoj s knihovnou, několika sedacími vaky a otcovým psacím stolem. Drobný úsměv mi opadl, když do místnosti vstoupil Silvr.

„Tady někdo vstal brzy. Co se to stalo, můj milý bratříčku?" na poslední slova dal obzvlášť velký důraz, jak to s oblibou dělával, a s nechutí na mne dál hleděl. Jeho vysoká postava vrhala stín, ze kterého mi až naskakovala tukaní kůže, a svým krátkým, zato ale huňatým černým ocasem pomalu vrtěl do všech stran. Jeho zastrašovací postoj.

„Měl jsem hlad," řekl jsem skoro neslyšně a raději dál hleděl na ruce v klíně. Za těch pár let společného bydlení jsem se přeci jen něco naučil. Například to, že bylo mnohem lepší si jeho smrtící pohled pouze představovat než mu ho i na malý okamžik oplácet.

„Zase ses přemístil do komory a vyděsil hospodyni?" hořce se zasmál a opřel se o stůl kousek vedle své židle. Jeho pohled světle modrých očí se mi dál snažil provrtat díru do hlavy.

„Už se to ne... á, kot Silvr. Dobré ráno. Mám vám také přichystat snídani? Zrovna jsem přišla od rybářů, takže je úplně čerstvá," spustila kočka v ušmudlané zástěře a položila přede mne talíř s voňavou rybou. Já se tak alespoň vyhnul bratrovu dotazu.

„Ne děkuji, jste hodná, ale pospíchám. Mám jednání se sousedním pohlavárem. Dám si jídlo až na místě." Uhladil si košili, pročísl bílé vlasy a s posledním vražedným pohledem na mou osobu odešel z domu. Až když jsem uslyšel typické zavrzání dřevěných dveří za zády, jsem si uvědomil, že jsem po celou dobu zadržoval dech.

„Ale vy, Thomasi, jezte. Hlavně ať vám jídlo nevychladne," pokárala mne toho dne již podruhé hospodyně a následně zmizela v kuchyni.

S hlasitým povzdechem jsem vzal talíř do rukou a zmizel do pokoje. Vskutku zmizel. Rodičům v den svatby totiž Nini, nejstarší kočkodlak na ostrově, předpověděla, že se jim narodí zázračné kotě. A tak se čekalo. První se narodil Silvr, jenže ten nic, žádný talent. Pak jsem se po dvou letech narodil já, a když mi byly tři roky, poprvé jsem se přemístil. Byl to pro mne i mé okolí docela šok, když jsem najednou z obývacího pokoje zmizel a v ten moment začal brečet u sebe v pokoji.