Legendární bojovníci

2. kapitola

Amálie

„Mám hlad," řekl už asi po padesáté taťka, sedící u stolu s příbory v rukou a čekajíc, až bude mamka konečně nandávat. Sama pro sebe jsem se ušklíbla. Tohle patřilo k našim denním rituálům.

„A já ti už nejméně po sté říkám, hned to bude!" Zrzavá kočka stojící u kotlíku po něm mrskla dřevěnou vařečku a já, Fel i Rosie jsme se rozesmáli na celou kuchyni. I když mamka stála asi tři kroky od malého kulatého jídelního stolu, mířila přesně. Ještě aby ne, když jsme měli jako tradiční zbraně vrhací nože.

„Au, to bolelo," postěžoval si taťka a u toho si mnul zasažené čelo. Samozřejmě se i nenápadně usmíval, tyhle malé hádky se svou ženou totiž zbožňoval.

„Tak to splnilo účel," mrkla na něj mamka a hned na to se otočila zpátky k ohništi, kde v hrnci zavěšeném na třech kůlech bublala rybí polévka.

„A vy se moc nesmějte. Dneska vás čeká zkouška oblečení." Taťka se na nás škodolibě zakřenil a my pouze sborově zaskuhrali.

„Ale proč i my? Oslavenec je jenom Am," stěžoval si můj o dva roky mladší bráška a dál se u toho houpal na vratké židli.

Postavil si ji sám na popud taťky. Podle něj byl totiž brácha naprostý ničema – s tím jsem musela, jak jinak než souhlasit. Zároveň bylo ale „zvláštní", že on sám nikdy nic nepostavil a většinu věcí u nás doma opravovala mamka. Po kom byl Fel asi tak talentovaný? Už rok ta židle držela pohromadě, ale i tak jsem čekala, že se každou chvílí nějaká noha zlomí a on bude ležet na prašné podlaze. Ne, že bych mu to nepřála.

„Brácha má pravdu," začala i prostřední z nás. Ta už stihla z talířů, příborů a látkových ubrousků sestavit chatrný domek. Nikdo nechápal, proč nás mamka volala ke stolu, když ještě ani nedodělala polívku. Další podivná rodinná tradice.

„Protože je to tradice. A žádné výmluvy," ozvalo se od ohniště.

Souhlasně jsem kývla a provokativně se na ně ušklíbla.

Na to zareagoval Fel tak, že po mně hodil dřevěnou lžíci, co sebral Rosie z její stavby. Ta se okamžitě rozpadla a sestra začala bráchu zasypávat nadávkami všeho druhu. Já si mezitím mnula pravé hnědé ucho, které to schytalo, a nevraživě na toho chlupatého mourka zavrčela. Jeho zelené oči však jen zářily pobavením jako vždy, když provedl nějakou lumpárnu.

Narozdíl ode mě si Rosie nenechala nikdy nic líbit. Stačila chvilka provokace a už ji vrátila se vším všudy. Zatímco mamka nandávala polívku, sestřička vyčkávala na správný okamžik. A jakmile všichni konečně usedli ke stolu a Fel si jako vždycky nabral polévku na lžíci první, zavřískala mu přímo do ucha. Tím způsobila, že Fel leknutím nejen zařval jak prase při šlachtatě, ale ještě si horkou polévku, jak ze lžíce, tak z talíře, vylil sobě do rozkroku. S dalším kvičením urychleně vstal a hned na to se rozběhl přes chodbu do koupelny, div nesrazil kamennou vázu plnou květin u dveří. Ani za sebou nezatáhl látkový závěs a už jsme slyšeli šplouchání. Naštěstí stál velký škopek s vodou až za rohem. Opravdu jsem nepotřebovala vidět bratra nahého.

„Co jančíš, stejně tam nic nemáš!" zavolala na něj do koupelny rozesmátá Rosie a slzy si otírala zrzavočerným ocasem. Ani já se neudržela a propukla v hlasitý smích. Břicho bolavé od smíchu jsem si objímala jak rukama, tak huňatým kakaově hnědým ocasem.

„Drž pysk! Ať je Felidae s tebou, protože já tě jednou vážně zabiju," vrčel v koupelně Fel, který si svůj „poklad" dál chladil. Jeho nadávky museli slyšet i kočkodlaci na ulici, plátěné závěsy totiž moc hluku nezachytily.