Hayffie - Pochopení√

11.část

Effie pohled

"Haymitchi!"Volám na něj, ale ani se neotočí.

Vážně jsem to nemyslela zle. Spíš jsem to myslela, tak že on by nikdy nechtěl trávit s někým jako jsem já. Nebo jaká jsem alespoň byla. Panovačná perfekcionstka, co musí mít vždycky pravdu.

Nevím jestli se za ním mám vydat, nebo ne. Možná bych ho chvíli měla nechat a až pak se mu jít omluvit. Opřu se o kmen a znovu se zahledím do koruny stromů. Z jedné z větví na mě shlíží ptáček. Roztáhne křídla a tím ukáže bílé skvrny zespodu na křídlech. Reprodrozd.

Zanotuju pár tónů. Reprodrozd na mě chvilku kouká, nakloní hlavu ke straně a pak zkusí zopakovat moje tóny.

Zopakuji mu to ještě jednou. Tentokrát to zopakuje bez jediné chybyčky.

Zkusím mu zahvízdat něco těžšího. Sletí o něco níž a zkouší to napodobit.

Chvilku nám trvá než to spolu zvládneme nacvičit.

Zarazím se."Haymitch..."Zamumlám. "Sbohem...ptáčku. Musím se jít někomu omluvit."

Ještě jednou zanotuje naší melodii a pak odcházím.

Znovu si knížku tisknu k hrudi.

Vcházím dovnitř. Je tu až moc podezřelé ticho. Nechávám knížku na konferenčním stolku.

"Haymitchi."

Ze shora uslyším ránu a zvuk tříštícího se skla.

Beru schody po dvouch a běžím nahoru.

Nejdřív nahlížím do jeho ložnice, ale tam není. Z pracovny, ze které mě vyhodil se ozve řev:

"Kurva! Au!"

Vbíhám do pracovny. Haymitch se drží za ruku, ze které se mu valí krev. Ožene se po skleničce a mrští jí mým směrem.

Uskočím, ale i tak sklenička skončí několik metrů ode mě a tříští se o zeď.

Upírá na mě pohled plný vzteku a nenávisti.

"Jsi v pořádku?"Ptám se opatrně a koukám, jestli znovu nemá něco co by po mě mohl hodit. Naštěstí se v jeho blízkosti nic nenachází.

"Haymitchi?"

"Co chceš?!"Křikne po mě.

"Pomůžu ti. Ošetřím ti ruku."

"Nepotřebuji pomoc od někoho z Kapitolu!"Štěkne po mě. Vím, že naráží na náš poslední rozhovor.

"Já to tak nemyslela."

"No jasně."Ušklíbne se.

"Nemyslela jsem to špatně vůči tobě, spíš vůči...sobě."

"Proč mi lžeš? Proč?!"

"Já ti přece nelžu."Přecházím pomalu k němu."Já ti nemám důvod lhát."

"Jakotože ne?! Byl jsem na tebe vždycky zlej!"

"Ale to nemění nic na tom, že bych ti měla lhát."Pokládám své dlaně na jeho ramena.

Dívá se na mě zmateným pohledem, podbarveným opilostí.

Povzdychnu si."Stejně si to nebudeš pamatovat."Myknu rameny. Stoupnu si na špičky a přitisknu své rty na ty jeho. Chutnají po alkoholu. Překvapivě mi to nevadí. Rukama si mě za boky přitáhne k sobě. A pak si to uvědomím. On není opilý! Odskočím od něj. Se zavřenýma očima se usmívá.

"Ty hovado!"Oženu se po něm dlaní a dám mu facku."Au!"Vyjeknu hned potom, co moje dlaň narazí na jeho tvář.

Mne si tvář."Jsi v pořádku?"

"Nemluv na mě!"Otáčím se a držím si poraněnou ruku. Možná jsem si o něj zlomila zápěstí.