Hayffie - Pochopení√

35.část

Effie pohled

"Tak pojďte dál slečno Trinketová."Vykoukne doktorka Johnsová ze dveří.

Zvedám se z židle a Haymitche nechávám za sebou.

"Přítel může jít taky."Usměje se a ukáže na Haymitche.

Podívám se na něj. Vypadá překvapeně.

"Tak jo."Zamrmlá a jde za mnou. Natahuji k němu ruku. Chytá se jí a proplétá naše prsty. Vstupujeme do ordinace.

"Vy si lehněte a přítel se posadí tady vedle vás."

Přikyvujeme. Vyhoupnu se na lehátko a položím se na něj. Haymitch si sedá na židli vedle mě.

"Vyhrňte si tričko a rozepněte kalhoty."Bere do ruky tubičku s gelem.

Rozepnu si kalhoty a vyhrnu tričko. Doktorka Johnsová mi na holé břicho vymáčkne gel a začne ho rozstírat sondou. Dívá se na obrazovku aníž by přestala přejíždět sondou po mém břiše. A pak se na obrazovce objevuje něco ve tvaru fazole.

"Tady je."Usměje se doktorka.

Všímám si Haymitchova šťastného úsměvu. Mrzí mě, že s ním nesdílím to jeho nadšení. Nechápu to, vždyť jsou s tím samé starosti, jak může být šťastný.

"Vím, že ještě není nic poznat, ale chcete fotku?"

"To ani..."Jsem přerušena Haymitchovou pohotovou odpovědí:"Ano."

S pozvednutým obočím se na něj podívám.

Oplatí mi pohled.

Protáčím očima.

"Tady jí máte."Podává Haymitchovi právě vytisknutou fotku. Se zářivým úsměvem si jí přebírá.

Doktorka mi podá ubrousky. Otřu si gel a zvedám se do sedu.

"Všechno se zdá být v pořádku. Tak zase za měsíc."Usměje se.

"Dobře."Seskočím z lehátku. U dveří se ještě otočím."Nashle."Haymitch mi je v patách.

"Nashle slečno Trinketová."

Odcházím z ordinace s Haymitchem v závěsu.

"Chceš se podívat?"Ptá se.

"Ne, už jsem to viděla na obrazovce."

Chytá mě za rameno a otáčí čelem k sobě.

"Můžeš se alespoň pár minut chovat jako, že ti to miminko není ukradené?"

"Já se tak nechovám. Ono mi ukradené je!"

"Proč jsi...taková?"

"Už jsem se tak narodila."Odseknu mu a odcházím ven z nemocnice. Celou cestu ho nechávám za sebou. Naštval mě. Prostě to pitomý děcko nechci! Co na tom nechápe?! Odemykám dveře a vstupuji dovnitř.

"Effie nebuď naštvaná."Zavýrá dveře Haymitch.

"Nech mě!"

"Prosím nech toho."

"Co nechápeš na tom, že nechci děti?! A teď ve mě jedno roste! Já. To. Dítě. Nechci."

Všimnu si nehrané bolesti v jeho obličeji.

"Alespoň se podívej."Zasyčí. Položí fotku na stůl a odejde do ložnice.

Beru do ruky fotku a dívám se na tu fazolku na obrázku.

"To kvůli tobě se hádáme."Zamumlám směrem dolů.

Zahledím se pozorně na fotku. Miminko, né vetřelec. Je to miminko. I když to teď možná vypadá jako fazolka.