Hayffie - Pochopení√

7.část

Bříšky prstů si přejíždím po jizvách na zápěstí.

Kdybych nevěděla, že to nic nevyřeší, možná bych to dělala do teď.

Ale vím moc dobře, že sebepoškozováním se nic nevyřeší. Jen jizvy, zůstanou napořád.

Přitáhnu si jedno koleno pod bradu a opřu si o něj čelo.

Z hrdla se mi vydere zoufalý vzlyk. Já byla tak strašně pitomá. Vytáhnu si rukáv výš. Přesně v loketní jamce, to byl den kdy jsem to chtěla skončit. Kvůli mojí práci, ze které mám do teď noční můry a kvůli mé rodině, která mě stejně nesnáší, stejně jako já je. Zkazili mi život, tím, že jsem byla od malička vychovávána k tomu, abych se chovala jako kravka se způsoby a bůhví čím ještě. Kvůli nim a téhle zasrané práce jsem propadla depresím, které jsem řešila sebepoškozováním. A teď. Teď mi zbyli jenom jizvy a přátelé, kterými jsou Katniss, Peeta a ikdyž se to říka, tak i Haymitch. Nikdy bych si bez nich už nedokázala představit život. To oni jsou teď má rodina.

Najednou někdo vtrhne bez klepání dovnitř. Strašně se leknu a málem vypadnu z okna ven, kdyby se včas nechytila hrany parapetu.

"Neumíš klepat?!"Obořím se na Haymitche a rychle si stírám slzy, které neposlušně stékají po tvářích.

"P-promiň."Dostane ze sebe.

Až když mi vítr, rozvíří vlasy si uvědomím, že nemám paruku. Ani make-up a to otřesné oblečení.

"Ty...brečíš?"Zeptá se tupě.

"Ne!"Odseknu a otočím se k oknu.

"Děje se něco?"Slyším jak jeho kroky míří ke mě.

Zakroutím hlavou."Nic, nic se neděje."

"Tak proč ty slzy?"

"To..já jen...Prostě jsem...vzpomínala. Nic víc."

"To muselo být smutné vzpomínání."

"Ani né, tak smutné jako spíš hloupé."

"Proč hloupé?"

"Protože já byla hloupá. Možná podle tebe stále jsem."Krčím rameny, jako že je mi jedno, co si o mě myslí.

Ucítím dotyk na paži, ale ten hned zmizí.

"Ne."Řekne tiše."Nemyslím si, že jsi hloupá."

Kdybys věděl, jak já byla hloupá.

"Haymitchi, byla bych ráda, kdyby jsi mi, alespoň nelhal. Oba víme, že teď lžeš jak mě, tak i sobě."

"Možná máš pravdu. Seš totálně pitomá. A z celého srdce tě nesnáším. Tohle chceš slyšet?"

"Teď, alespoň vím, že mi nelžeš."

"Takže podle tebe ti lžu, jen proto, že jsem ti řekl, že nejsi hloupá?"

"Nesnášíš mě. Takže asi jo."Krčím rameny.

"To jsem nikdy neřekl."

"Ani ne před minutou jsi to řekl."

"To jsem, ale nemyslel vážně!"

"Oba víme, že mám pravdu."

"Mám tě rád Effie..."Zamumlá.

"Co? Já...promiň neslyšela jsem tě?"

"Řekl jsem, že tě mám rád..."

Podívám se na něj. Klopí zrak a je mu očividně trapně, že řekl něco, co by znamenalo, že i on má city.

"Ach Mitchie, ty se červenáš!"Začnu ho popichovat.

"Argh! Nech toho." Vrací se do své obvyklé protivné nálady.

"Proč jsi sem vlastně přišel?"

"Protože jsem věděl, že s tebou povedu tenhle emotivní rozhovor."

"To určitě. Proč?"

"Přinesl jsem jídlo. Mimochodem tahle Effie je mnohem krásnější, než ta stará Effie."

Teď se červenám já. A to dost. To byla snad ta nejhezčí věc, co mi kdy řekl.

Odejde pryč.