Hayffie - Pochopení√

17.část

Effie pohled

"Takže barva svatby bude fialkově fialová a bílá?"Ujišťuju se, než to zapíšu do portofolia.

"Ano."Přikyvuje Katniss naproti nám z křesla.

Trošku sebou zavrtím, abych se uvelebila v Haymitchově klíně. Zapíšu to do portofolia.

"A květiny, by mohl být bílé karafiáty a fialové orchideje, co ty na to?"Vzhlédnu od papíru.

"To je skvělý nápad."Usměje se.

"Tak to by jsme měli. Katniss potom mi dáš seznam hostů a já rozvrhnu místa k sezení."

"Dobře..."

Haymitch si položí bradu na moje rameno.

"Teď jdeš na řadu ty, drahouši."Řeknu směrem k němu.

"Cinna říkal, že máme naměřit jeho míry, já mu je pak řeknu a oblek mu udělá."

"To je skvělé, alespoň mám o starost míň."Usměju se. Vůbec jsem totiž netušila, kde bych na Haymitche sehnala oblek.

"Jestli mě bude podpalovat, tak radši půjdu v teplákách."Zabručí Haymitch.

"Neboj se. Nebude riskovat, aby jsi nám celý vzplanul."

"Peeta ti řekl o tý lahvi s alkoholem co?"Zašklebí se.

"Říká mi všechno."

"No nepovídej. To ty mu asi taky říkáš všechno, že?"

Nevím jak jsme se od obleku dostali až sem. Haymitch očividně na něco naráží.

"Samozřejmě."Znejistí Katniss.

"Nehádejte se."Řeknu potichu.

Haymitch si zaboří obličej do mých vlasů.

"Krásně voníš."Zhluboka nasává mou vůni.

Pousměju se a položím si ruku na tu jeho, která byla položená na mém koleni.

"Katniss jestli je to všechno, tak my půjdeme. Já musím ještě uvařit."

"Jistě."Usměje se.

Zvedám se z Haymitchova klína, ale nepouštím jeho ruku. Haymitch se také zvedá. Zvedne naše ruce a kouká jak proplétá naše prsty. Usmíváme se na sebe jako idioti, ale jaksi nám to vůbec nevadí.

"Nechceš se jít ještě projít?"Zeptá a nepřestává na mě zírat.

"Chci."Kývnu.

"Tak pojďme." Táhne mě ven.

"Ahoj Katniss!"Křiknu na ní od dveří.

"Ahoj...!"Zaslechnu jí, ale to už se zabouchávají dveře.

Popojdeme kousek od domu a začneme se smát.

"Viděl...jsi...jak se...tvářila."Škytám.

"J-..jo."Vykucká ze sebe.

Chvilku nám trvá než se uklidníme.

"Kam se chceš jít projít?"Otírá si volnou rukou oči.

"To je jedno. Ukaž mi to tady."

"Tak jo. Pojď."Zatahá mě za ruku a nutí mě k pohybu.

Vycházíme z Vesnice Vítězů a pomalu ruku v ruce kráčíme po dlážděné cestě směrem k náměstí.

"Víš, že už se nemusíme držet za ruce?"Ptám se a koukám na naše ruce.

"Uhm...No jo."Snaží se mě pustit.

"Počkej, já neřekla, že mě máš pustit. Já...to...víš, takhle je to lepší."

"Proč je to lepší?"Zeptá se s úsměvem.

"Protože...mám levý nohy a bojím se, že upadnu."

"Říká člověk, co chodil na deseti centimetrovejch podpatcích."

"No právě. Podívej se na tyhle...tenisky. Jsou tak...plochý."

"Effie ty tak kecáš."Začne se smát.

"Nekecám."Začnu se bránit.

Vcházíme na náměstí.

"Pojď. Něco ti koupím."Táhne mě k cukrárně.

Nad hlavami nám cikne zvoneček, který oznamuje náš příchod. K pultu přichází postarší pán. Zřejmě Peetův otec.

"Ale pane Abernathy...vás už jsem tu neviděl."

"Peeta říkal, že děláte nejlepší tvarohové koláče s jablkem na vrchu. A taky jsem dnes ochutnal vaše muffiny, byli výborné."

"Děkuji. Ale ty muffiny dělal Peeta."

"Je to moc šikovný kluk."Usměje se Haymitch."Dejte mi prosím čtyři ty tvarohové koláčky a ještě...tohle s tou želatinou a lesním ovocem, jen dva kousky."

"Dobře...A chcete to zabalit sebou?"

"Ano."Haymitch vytáhne peníze a zaplatí.

Peetův otec mu podá balíček s jeho nákupem.

"Děkujeme. Nashle."Usměje se Haymitch.

"Nashle."Řeknu.

"Nashle Haymitchi. Nashle slečno Trinketová."

Haymitch mě táhne ven.

"On mě znal?"Ptám se.

"Effie, všichni tě tady znají."

"To já vím, ale divím se, že mě poznal takhle."

"Nejspíš mu něco řekl Peeta."Krčí rameny a vede mě směrem k chudší části dvanáctého kraje.

"Kam to jdeme?"Ptám se.

"Jen kousek k lesu. Je tam krásně a nechci, aby jsi dneska vařila. Užijeme si hezkého počasí."

"Tak se nacpeme sladkým. Víš, že pěkně bude ještě tak dva měsíce."

"Effie..."Koukne se na mě káravým pohledem."Nekaž to."

Pousměji se a nechávám se jím vést.

Chcete další kalitolu z toho jejich 'pikniku'?:) Doufám, že se líbí.