Hayffie - Pochopení√

36.část

Haymitch pohled

Tohle už mě vážně vytočilo. Copak ta ženská nemá mateřské pudy?! Vždyť je to i její dítě. Snad každá ženská k němu musí něco cítit, nebo ne?!

Po půl hodina vzteku vylézám z ložnice a mířím do kuchyně. Effie stojí u sporáku a připravuje večeři. Všímám si fotky na lednici, která je připevněná magnetem. Musím se usmát. Přejdu k ní a obejmu jí zezadu.

S úsměvem jí políbím na tvář.

"Za co?"Zeptá se.

"Jen tak. Nemůžu snad?"

"Jistě, že můžeš."

Vezmu jí jemně za zápěstí a navléknu jí na ruku zlatý náramek se vzorem plamenů.

"To je dárek ode mě pro tebe."Řekne pohoršeně.

"Já vím, jen...jednou jsi se zmínila, že si přišla o svou paruku, tak jsem si řekl, že ti dám ten náramek. Protože jsme tým."

Zářivě se usměje."Děkuju."Zašeptá, stkupne si na špičky a daruje mi dětskou pusu na rty.

Někdo zazvoní u dveří.

"Dojdu tam."Odtáhnu se a mířím ke dveřím.

Otevřu dveře a do očí mě udeří svítivě žlutá paruka.

"Oh, dobrý den. Já jsem tu asi špatně."Omlouvá se paní s kapitolským přízvukem.

"A koho hledáte?"

"Mou dceru. Ephumii Trinketovou."

"Tak to pojďte dál."Mírně se usměji a ustupuji jí z cesty. Nechápavě prochází okolo mě.

"Effie máš tu návštěvu!"Zavolám

"A k-....Ahoj matko."Vstupuji do místnosti.

Effiyna matka k ní přistoupí a obejme jí.

Když se odtahuje, ušklíbne se nad jejím vzhledem."Effie víš přece, že tahle barva vlasů a tohle oblečení není....hezké."

"Mě se to líbí."Stojí si za svým.

Přecházím k ní a beru jí kolem pasu.

"Taky si myslím, že to takhle Effie sluší víc."Zastávám se jí.

"A vy jste kdo?"Osopí se na mě nepříjemně.

"Haymitch Abernathy její přítel a otec našeho dítěte."

Vyvalí oči."Ty jsi...."Ukáže prstem na Effiyno ploché břicho.

"Ano, ale nenecháme si to. Dáme ho k adopci."

"Musím si sednout."Kácí se do křesla. Sedáme si na gauč vedle sebe. Přitáhnu se Effie k sobě těsněji.

Effiyna matka to chvilku rozdýchává.

"Tak dobře."Usměje se nakonec."A co to máš na ruce?"Zhrozí se při pohledu na její pravé zápěstí. Co tý ženský zase vadí?!"Vždyť to je pánský náramek."

"Ježíš a komu to vadí?!"Vyštěkne Effie."Vždyť tobě může být úplně jedno jestli je to pánský náramek, nebo jak vypadám, jak se oblékám! Je to můj život, moje tělo!"

"Mladá dámo, měla by sis zopakovat etiketu slušného chování."

"Ne, to nemusím! Proč mě tak shazuješ a na Octavii si stále tak hodná! Octavii je pořád ta nejlepší a já?! Víš vůbec, jak se cítím?! No, moc dobře ne!"Vyskakuje na nohy a rozhazuje rukama

"Effie..."Pokládám jí ruku konejšivě na rameno.

"Ne!"Osopí se na mě."Já už dál nemůžu. Nemůžu pořád mlčet! Nechci být stále ta nejhorší."

"Nerozčiluj se. Neprospívá ti to."Snažím se jí uklidnit.

Effie se hroutí zpět do sedačky a obličej si zabořuje do dlaní. Rozpláče se.

Naznačuji její matce ať odejde a odcházím s ní ke dveřím.

"Omlouvám se."Zamumlá.

"No mě se neomlouvejte."

"Jen jestli bude chtít. Za pár týdnů budeme pořádat rodinou večeři, tak jestli by chtěla přijít. Samozřejmě i vy."

"Řeknu jí to, ale nebudu jí nutit pokud nebude chtít."

"Jistě, to chápu. Nashle pane Abernathy."

"Nashle."Zavírám za ní dveře.

Vracím se zpět za Effie. Sedí na pohovce a zírá tupě před sebe.

"Poslouchala jsi, že jo?"

"Jo. A nepůjdu tam."

"Nenutím tě. Je to tvoje rozhodnutí "Přisedám si vedle ní a zapínám televizi.