Hayffie - Pochopení√

10.část

Haymitch pohled

Naštvaně praštím pěstí do stolu až rámečky nadskočí. Nikdo mi nebude lézt do soukromí! Nikdo!

Hroutím se do koženého křesla. Beru do ruky rámeček s fotkou. Lřejedu prstem po skleněném vyplnění, které chrání fotku.

"Omlouvám se..."Zašeptám.
Hledám očima svou rodinu, ale nikde jí mezi davem nevidím. Odmítám další úsměvy do kamery a prodírám se davem pryč. Všechno se ve mě stahuje úzkostí. Něco se děje.
Nutím se do běhu. Běžím až k našemu starému domu, ale to co nacházím mi vyráží dech. Sutiny. Nic víc. Jen tři mrtvá těla ležící před sutinami. Nohy se mi dávají automaticky do pohybu. Když už stojím jen metr od mrtvých těl nezadržím bolestný výkřik. Cítím jak se ve mě všechno hroutí jako domeček z karet.
Moje matka v mrtvé ruce drží bílou růži.
Ten had! Jednou toho bude litovat! Dostanu ho!

"Omlouvám se, že jsem vás neochránil..."Vzlyká tiše."Chybíte mi."

Neměl jsem na ní křičet. Vždyť to nemohla vědět. Zvedám se a vydávám se dolů.

"Effie?!"Zavolám, ale nedostává se mi odpovědi. Ještě si setřu slzy.

Procházím celé přízemí, ale nikde jí nenacházím, ani v její pokoji.

"Effie! Tohle není vtipný!"

Ona tu není. Takže teď jí budu muset hledat po celý dvanáctce. Vážně, úžasný.

Vydávám se ze dveří. Jdu se kouknout na zahradu, ale tam taky není. Vydávám se přes zahrady i ostatních, nevyužitých domů ve Vesnici Vítězů.

Mám jí! Byla ob tři zahrady od té mé. Sedí pod stromem. Nejdřív jsem si myslel, že spí, ale pak si všímám jak prsty zarývá do hlíny a zhluboka se nadechuje. Tiše si přisedávám vedle ní. Nikdy jsem si nevšiml, jak moc krásná je. Možná to bylo tím, že mi nikdy neukázala tvář bez šminek. Ale proč, by taky měla, že? 

"Promiň..."Řeknu tiše.

S trhnutím otevře oči a podívá se na mě.

Pak se jen zamračí a odvrátí ode mě pohled.

"Takže teď mě budeš ignorovat?"

"Děláš, jako bys to ty nikdy nedělal."Zamrmlá.

"Dobře, takže, když mě teď posloucháš...Promiň, že jsem na tebe tak vyjel...Nebudu to říkat dvakrát."

"Ty se mi....omlouváš?"

"Jo."

"Kdo jsi a co jsi provedl s Haymitchem?!"

"Přestaň."Začnu se smát.

Kouká na mě se zmatkem v očích.

"Vážně, kdo jsi? Ty nejsi Haymitch."

"A kdo jinej by to byl?!"Rozhodím rukama.

"Haymitch se takhle nechová."

"Dobře...Trinketová tvoje oblečení, ve kterém jsi dnes přijela bylo strašný a málem mi vypálilo oči. Je to lepší?"

"Mnohem."Usměje se a odhalí bílé zuby.

Bezmyšlenkovitě jí úsměv oplatím.

"Měl by ses usmívat častěji. Sluší ti to víc, než když se mračíš."

"Jo, tak sluší. Trinketová ty mě balíš."

"Pff...Já? Tebe? Myslím si, že takhle nízko bych neklesla."

"Tím chceš říct, jako co?"

"Nic...Jen, že mi dva by jsme prostě nemohli být spolu."

"A proč?"

"Protože...."Začne se mračit, až se jí zkrabatí obočí."...protože, ty jsi ty a já jsem já...a prostě by nám to...neklapalo."

"Neklapalo?"Kývu.

"Jo, přesně, tak."

"Vážně?"

"Samozřejmě."Obrátí se na mě."Vždyť ty jsi z dvanáctého já z Kapitolu...."

"Už mlč, prosímtě."Zvednu se k odchodu. Docela se mě to dotklo, vždyť na tom není nic špatného. A vůbec, je mi to jedno. O čem to do prdele přemýslím?! O Trinketový?!

"Haymitchi! Nemyslela jsem to špatně!"Volá za mnou.

Ignorujíc její halekání odcházím pryč.