Hayffie - Pochopení√

38.část

Effie pohled
O pár týdnů později
Ucítím kopnutí zevnitř. Trošku se mi zadrhne dech. Sedám si na postel a pažemi si objímám břicho.
"Já vím, že mě nemáš ráda, ale takhle okatě to dávat najevo nemusíš."Zamrmlám.
"Effie, co se děje?"Vyjde z koupelny Haymitch."Bolí tě něco?"Zeptá se starostlivě.
"Ne. To jen-..."Bolestně zalapu po dechu. Cítím jak se to ve mě stáhne a tím způsobý neuvěřitelně bolestivou křeč. Dokážu ze sebe vypravit jen bolestné:"Kurva!"
"Co je?! Co se děje?!"
"Bolí to! Myslím, že už je to tady, Haymitchi."Cítím jak se mi celé tělo třese bolestí.
"Dobře, jdeme."Haymitch ke mě přechazí a jedním tahem si mě vhodí do náruče.
                              ***
Ležím v nemocničním pokoji a jsem ráda, že na pár minut přestali ty otřesné kontrakce.
I když mě momentálně nic nebolí a nikdo se ze mě nerve ven, i když stále jen na pár minut, stejně svírám v rukách prostěradlo a připravuji se na další vlnu bolesti.
"Haymitchi, až budu moct, tak ti přísahám, že tě zabiju. Vlastnoručně tě uškrtím a udělám z toho nehodu. Protože to ty jsi mě do toho dostal!"Cedím skrz zuby.
Jen sedí strnule na židli vedle mě naprosto bledý jako stěna.
"Posloucháš mě?"Zeptám se.
Prudce se otočí a vyzvrací se do odpadkového koše.
"To je vážně úžasný."Zamrmlám.
"Budu muset jít pryč, nebo to se mnou sekne."Už-už se zvedá k odchodu.
Uvolňuji jednu ruku a chytám ho silně za rukáv.
"To víš, že jo. Ty jsi mě do toho dostal, tak si to hezky vytrpíš se mnou."Stahuji ho zpět na židli.
Na sucho polkne.
Do pokoje vstupuje doktorka Johnsová.
"Jakpak jsme na tom? Po kolika minutách máme kontrakce."
"Osm a něco málo."Odpovím.
"Uhm...A co plodová voda?"
"Zatím nic."Kroutím hlavou.
Ach, ne. Už zase. Opět se to ve mě stáhne a způsobí mi to křeč. Celé tělo se mi roztřese bolestí.
Když v tom pod sebou ucítím vlhko.
"Vypadá to, že už nebudeme dlouho čekat."Pousměje se doktorka.
Nedokážu jí odpovědět. Zatínám zuby, tak silně jen abych v sobě udržela bolestné sténání. I přes mou veškerou snahu mi přes rty uniká pár heknutí.
Čas mezi kontrakcemi se stále zmenšuje, ale kontrakce nabírají na síle.
Bolí to jako čert.
Mám pár minut na vydechnutí.
"Prosím už jí ze mě dostaňte."Zaškemrám se slzami v očích.
"Nebojte se. Teď už budeme tlačit."Konejší mě. Ale já v tom zrovna velkou výhodu nevidím.
"Jste připravená?"
"Ne, ne, ne. Já to nezvládnu."
"Ale noták. Bude to dobrý uvidíte."
"Prosím ne. Vemte mě na sál!"
"Už nemůžeme. Pojďte to zvládneme."
Haymitch mě bere za ruku. Podívám se na něj.
"Zvládneš to."Promlouvá.
Strachem se mi rozdrkotali i zuby. Haymitch si přisedá na kraj lehátka. Skloní se k mému uchu a zašeptá:"Jsme v tom spolu."
Ještě pár vteřin se nechávám unášet jeho šedivo-stříbrnýma očima a pak odtrhávám svůj pohled.
"Řekněte mi kdy."
Kývne.
"Dobře teď."
Vynakládám všechnu sílu k tomu, abych to mě, co nejrychleji za sebou.
"Haymitchi já tě nesnáším!"A na to mi ze rtů unikne bolestné vyjeknutí, které se mění ve vzlyky.
"J-já už n-nechci."Vzlykám.
"Už vidím hlavičku. Ještě tak třikrát jako teď a bude venku."
"Já už, ale nemůžu."
"Teď si na chvilinku odpočiňte a hned jak přijde další kontrakce, tak budeme tlačit."
Přikyvuji.
Po dalších dvouch tlačení mám pocit, že každou chvilku umřu.
"Naposledy."Říká doktorka.
Zhluboka se nadechuji a zatlačím.
A najednou se cítím prázdná. Pokojem se roznese dětský pláč. Doktorka jí balí do deky a chvilku jí konejší.
"Chcete se jí pochovat?"
Já nevím. Chci? Chci poznat toho příživníka, co ve mě rostl devět měsíců?
Chvilku mi trvá než se rozhodnu. A upřené pohledy doktorky a Haymitche mi v tom dvakrát nepomáhají.
"Tak dobře."Kývnu nakonec. Doktorka ke mě přejde. Nemotorně jí nastavuji náruč a ona mi do ruky vkládá zabalený uzlíček.
"Držte jí pod hlavičkou."Napomíná mě.
Upravuji svou náruč a najednou, jako by do ní zapadla. Jako kdyby pro ní byla dělaná. Poprvé spatřím její obličejík. Kulaťoučký, s malinkým nosíkem, velkýma očima s dlouhýma řasama. Upírá na mě ty modrá kukadla.
"Ahoj."Zašeptám.
Zakope v dečce nohama a rozšíří rtíky do něčeho, čemu by se dalo říkat úsměv.
"Líbíš se jí."Promlouvá Haymitch a koukne se na nově příchozího."Počkej."Pohladí mě po rameni a odchází. Než se zavřou dveře zahlédnu tmavovlasou ženu.
"Ach ne."Zašeptám a do očí se mi tlačí slzy.
Nemůžou mi jí vzít. Ona je moje. Nedovolím jim to. Po tvářích mi pomalu stékají slzy.
Haymitch se vrací s ženou v zádech.
"Dobrý den, slečno Trinketová. Jsem z adopční služby. Omlouvám se, že už jsem tu tak brzy, ale nechceme, aby jste si k dítěti vybudovala hlubší vztah. Nechceme aby to pro vás pak bylo těžké."
Pozdě. Pomyslím si.
"J-já jsem si to rozmyslela."
Nastává ticho. Všimnu si, jak se Haymitchovi rozzářili oči.
"Nemůžete si to rozmyslet z minuty na minutu! Už máme vyřízené všechno papírování. A její rodiče čekají!"
"Nekřičte na ní!"Osopí se na tu ženskou Haymitch."Papíry jsme si četli. Je tam jasně psáno, že dokud vám nepředá dítě do rukou je stále její. A ona si to rozmyslela. Takže vás nebudeme potřebovat."
Chce ještě něco namítnout, ale přerušuji jí.
"Jděte pryč. Tady už nemáte, co dělat!"Tisknu si Mellanie k hrudi, protože se bojím, aby mi jí nevzali.
Otočí se na patě a odejde pryč. Bouchne za sebou dveřmi. Mellanie se dá do pláče.
"Ššš...Už je pryč. Neboj se."Konejším jí a pohupuji s ní v náručí.
"Baba jedna."Sykne Haymitch a přisedá si ke mě."Nedal by vás. Nikdy vás nedám."Šeptá. Opřu si hlavu o jeho rameno.
Haymitch mě políbí do vlasů a Mellanie jemně pohladí po tvářičce.

Dámy a pánové! Toto je předposlední kapitola! Pak nás totiž čeká už jen epilog a bude konec. Pak se víc vyjádřím v Poděkování:)