Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
🦋 Betty's pov 🦋
Ztratila jsem všechen pojem o čase.
Byly to dny, týdny, měsíce nebo dokonce roky, co už jsem tu byla?
Už jsem nebyla svázaná, jen jsem neschopna jakéhokoli pohybu ležela na studené podlaze.
Řekli mi, že pokud Jughead nepřijde, zabijí mě. A jelikož jsem už věděla, že on ke mně nic necítí, tiše jsem se připravovala na smrt.
Ale to jsem nemohla dopustit.
I přes to, že jsem byla extrémně vyčerpaná a lehce se mi točila hlava ze ztráty krve, musela jsem se zkusit dostat pryč.
Nikdo tu se mnou nebyl a mně hned došlo, že tohle může být má poslední šance na útěk.
Pomocí užití zdi jako opory jsem se pokusila se postavit na nohy, ale jakmile jsem na ně přenesla svou váhu, podlomila se mi kolena.
Frustrovaně jsem zavrčela a zkusila to znovu. Až se mi podařilo chodit bez opírání se stěny, vyzkoušela jsem otevřít jediné dveře této tmavé místnosti. Zavřeno.
Polštářky prstů jsem nahmatala pinetku v mých rozcuchaných vlasech a použila ji jako klíč. Fungovalo to. Konečně se opakované čtení knížek o Nancy Drew vyplatilo.
Před tím, než jsem sesbírala odvahu z pokoje vyjít, sebrala jsem ze země nůž, který tu byl zanechán mužem v černé kápi.
Nůž jsem si schovala za záda a vyšla na chodbu, kde naštěstí nikdo nebyl. Interiér budovy mi hned byl povědomí, South Side High.
Pevně jsem sevřela rukojeť nože, jakmile jsem v koutku oka zaregistrovala pohyb.
Rychle jsem se zády přimáčkla do rámu dveří, aby mě nikdo neviděl. Zvuky kroků na chvíli ustaly a já zadržela dech, ale po chvíli se zase rozezněly a postupně se vzdalovaly.
Jakmile jsem si byla jistá, že mě nikdo nebude moct slyšet, sesbírala jsem veškerou sílu a odvahu a rozeběhla jsem se.
Už jsem vybíhala hlavními dveřmi, když z mého prava ozval hrubý hlas, který na mě pokřikoval.
Snažila jsem se co nejrychleji dveře za sebou zavřít a jakkoli je zablokovat, aby se za mnou muž nedostal, ale nebyla jsem natolik rychlá. S výkřikem jsem spadla na tvrdou zem a pohled na mou pravou nohu mě usvědčil v tom, co se právě stalo – ten muž mě střelil.
Jelikož jsem věděla, že i s nožem proti němu nebudu mít navíc, zatnula jsem zuby a z posledních sil jsem se postavila a rozběhla. Mé tělo křičelo pro odpočinek, ale to nepřipadalo v úvahu.
Netušila jsem, jak blízko či daleko ode mě muž je, i přes to jsem vběhla do lesa a schovala se za největší strom v mé blízkosti.
A v tom jsem zahlédla stín postavy nedaleko ode mě.
Očima jsem vyhledala osobu, které stín patřil, a po chvíli zkoumání jsem ji rozeznala.
Jughead, který si to rychlým krokem mířil k místu, odkud jsem právě utekla. On se šel udat. Pro mě.
„Jugheade!" zakřičela jsem, co nejhlasitěji to šlo, protože mi bylo jasné, že je můj hlas velmi slabý. Naštěstí mě slyšel a okamžitě trhl hlavou mým směrem.
„Betty?" zavolal jen tak hlasitě, abych ho slyšela. Jakmile jsem kývla na souhlas, okamžitě se ke mně rozběhl. Hned co stál v mé blízkosti, položil ruce na má ramena. Když jsem bolestně sykla, lehce mě vzal dlaněmi za obličej.
„Juliet," zašeptal, jako by se ujišťoval, že mě opravdu drží. „Juliet."
„Opravdu bys je nechal tě zabít, pro mě?" zeptala jsem se tiše a chytila se jeho paží pro podporu mého slabého těla. Jughead pomalu přikývl a když jsem mu pohlédla do očí, mohla jsem vidět jejich lesk.
Měla jsem toho tolik, co bych chtěla říct, udělat, ale výstřel z pistole mě uvedl v uvědomění, že to budu muset nechat na později.
Jughead sebou při uslyšení výstřelu trhl, neváhal ale a rychle se ke mně otočil zády a poručil mi, abych mu vylezla na záda.
Když jsem udělala, co chtěl, on se okamžitě rozběhl a já neměla ponětí, kam to běží.
Unaveně jsem zabořila svou hlavu do jeho zad a zavřela oči. Nemůžeš spát! Zůstaň vzhůru! Křičel hlas v mé hlavě. Povedlo se mi ospalosti nepodlehnout a otevřít oči. Pořád jsme běželi.
Najednou se před námi objevil muž v černé kápi a já vykřikla. Jughead se rychle otočil, ale i za námi muž byl. Pohled do prava a leva nás přivedl v uvědomění, že jsme byli obklíčeni.
Seskočila jsem z Jugheadových zad, abychom měli alespoň nějakou šanci se bránit, a on se přede mě okamžitě postavil a ochranně roztáhl ruce.
„Mysleli jste si, že se vám povedlo nás přechytračit a utéct?" uchechtl se muž v kápi po mé levé straně. „My ale nejsme idioti."
Má hlava sama od sebe spadla na Jugheadovo rameno, bolest, kterou jsem v šoku a přívalu adrenalinu necítila, se začínala vracet ve větším množství.
„Tak tahle končí váš příběh," řekl muž po mé pravici a vytáhl si z opasku pistol, „Romeo a Juliet se pokusí utéct z chaosu kolem nich, ale ke konci stejně umřou," vyplivl chladně, natáhl ruce, zbraň na nás namířil a já pevně stiskla oční víčka k sobě.
„Konec," zašeptal muž, ale tak hlasitě, abychom ho slyšeli.
Když se dlouho nic nedělo, dovolila jsem si oči otevřít. Muž, který na nás předtím mířil, se svíjel na zemi v bolestech, se šípem zabodnutém v jeho rameni. Nemusela jsem se moc rozhlížet a spatřila jsem Toni, Fangse a Cheryl, která pevně svírala svůj luk.
„Odstupte od nich, nebo jste další na řadě," zvolala Cheryl výstražným tónem.
Muži strachem udělali pár kroků zpět a to už je chytali ostatní Hadi a sundávali jim kápě. Žádného jsem nepoznávala, zřejmě patřili mezi starší členy Hadů.
Než jsem stačila cokoli říct, podlomila se mi kolena a já se zhroutila na zem. Někdo mě však chytil před tím, než se mohla má hlava potkat s tvrdým povrchem země, a pomalu mě na ni položil.
Moje vidění bylo rozmazané, ale dokázala jsem poznat, že se ke mně někdo sklání. Slyšela jsem hlasy, ale nemohla jsem rozeznat, komu patří a co říkají, všechno splývalo do sebe.
Ucítila jsem něčí rty na mém čele a slyšela jsem, jak mi osoba něco šeptá do ucha. Aniž bych stihla zpracovat, co mi bylo řečeno, vše co jsem viděla, byla černota.
