𝙰𝙽𝙾𝚃𝙷𝙴𝚁 𝚜𝚝𝚘𝚛𝚢 - Five Hargreeves {CZECH}

𝟜

Flashback:
Stála jsem u sebe v pokoji před zrcadlem a dělala různé pózy a ksichty.
V tom jsem uslyšela ze zdola zvonek značící, že je snídaně. Doslova jsem vyrazila dveře a běžela dolů.
Na schodech jsem potkala ostatní sourozence a všichni jsme se rvali o to, kdo tam bude první.
Samozřejmě že já, před podchodem jsem zpomalila a šla rychlejší chůzí. Nepotřebuju, aby mě otec seřval za to, že jsem podle něj nevychovaná.
Všichni jsme si stoupli ke svým židlím a vyčkávali, až se náš milovaný papá uráčí přijít.
Přes celou místnosti mluvil Herr Carlson, z gramofonu, o nějakých sračkách.
moc mě to nezajímalo abych řekla pravdu.

V tom se vynořil otec a šel jako "něco víc" ke své židli a sjel nás pohledem.
"Sednout!" Řekl a my jako na povel jsme si sedli.
Po mé levici seděl Pětka a po mé pravici Vanya.
Vzala jsem si příbor a vrhla se do jídla. Měla jsem hrozný hlad.
Nevšímala jsem si ničeho kolem sebe, jenom jídla, což byla chyba, protože Pětka zabodl nůž skoro u moji ruky.
Vražedně jsem se na něj podívala ale když jsem si všimla, že je naštvaný, vražedný pohled se mi z vteřiny na vteřinu změnil v ustaraný. Tohle nevypadá dobře.

"Číslo Pět?"
"Měl bych dotaz!" Řekl rozmrzele.
"Touha po vědění je chvályhodná, ale znáš pravidla! Během jídla se nemluví!" Řekl a začal se opět věnovat svému jídlu.
Už jsem neměla ani chuť k jídlu, tak jsem ho jen odsunula od sebe a čekala, co se bude dít dál.
"Přerušuješ Herrla Carlsona!" Řekl jen tak mimochodem se zdviženým nožem.
Cítila jsem, že je Pětka čím dal víc naštvanější, což se mi potvrdilo tím, že od sebe skoro odhodil talíř s jídlem.
"Chci konečně cestovat časem!" Dělal jakoby ho neslyšel.
Věděla jsem, jak moc by chtěl konečně cestovat časem, ale otec mu to furt nechce dovolit.
Na druhou stranu to chápu, cestovat časem není jen tak. Ale Pětka chce mít všechno hned.
"Ne!" Hned ho odmítl.
"Jsem připraveny!" Hned se obhájil.
"Hej, Quinn, klidni si ho!" Zašeptal na mě Klaus se smíchem v hlase.
"Drž hubu, nic spolu nemáme!" Odpověděla jsem mu zpátky skrze zuby. Všichni sourozenci si mysleli, že spolu chodíme.
Přiznávám, líbí se mi a myslím, že sourozenci to věděli taky. A jsem ráda, že Pětka o tom neví, alespoň doufám.
Pětka se najednou zvedl ze židle.
"Trénuju prostorový kroky přesně jak jsi chtěl!" Hned jak to dořekl, se přemístil vedle táty. Zkousla jsem si ret.
"Vidíš?"
Přemýšlela jsem, jestli ho mám prostě zelektrizovat, políbit ho nebo nacpat pusu jídlem, aby byl konečně ticho a přestal otce provokovat.
"Skoky prostorem jsou banální ve srovnání s nástrahami cestování časem. Skákat prostorem je jako klouzat po ledě."
"Jo to je docela logický..." řekla jsem omylem nahlas a hned, co jsem si to uvědomila jsem si zakryla pusu.
"Cesta časem ale připomíná spíše neřízený ponor do ledové vody, ze které se vynoříš jako žalud." Řekl otec pokládají sklenici na stůl.
"To nechápu.." řekl zamyšleně Pětka, ze kterého jsem cítila čím dal větší vztek na otce.
"A proto nejsi připraveny."
Pětka se podíval mým směrem. Zakroutila jsem hlavou ať nic nedělá.
"Já se nebojím!" Podíval se opět na otce.
"O strach nejde. Skok může ovlivnit tělo, dokonce i mysl, je nepředvídatelný... tak a odteď máš zakázáno o tom mluvit!" Řekl vytočeně otec.
Očima jsem projížděla od Pětky na otce a naopak a čekala, co se bude dít dál.
V tom se Pětka rozeběhl pryč.
"Číslo Pět?!" Podíval se na odcházejícího Pětku.
"Pětko!" Zvedla jsem se a utíkala za ním.
"Číslo Osm! Nepustil jsem vás! Vraťte se sem!" Křičel na nás otec ale neposlouchala jsem ho.
Vyběhla jsem z akademie a utíkala za ním.
"Pětko! Pětko počkej!" Křičela jsem na něj ale ignoroval mě.
"Pětko tak se sakra zastav!" Křikla jsem hlasitěji a na to se zastavil a otočil na mě.
"Kam si myslíš, že jdeš? Pojď zpátky!" Popadala jsem dech a koukala se mu přímo do očí.
"Jdu otci ukázat, že jsem připraveny!"
"Pětko ale ty NEJSI připraveny! Otec má v tomhle pravdu!" Začala jsem panikařit. Nechtěla jsem aby udělal nějakou hloupost. Co když ho nikdy neuvidím?
"Díky, to mě uklidnilo." Řekl ironicky.
"Tak poslouchej, chci otci ukázat, že nejsem taková nicka jak si on myslí.
nikdo tě nenutil za mnou běžet, a rozhodně jsem se neprosil o tvůj názor!" Řekl vytočeně a chtěl odejít, ale já ho chytla za ruku.
"Pětko nenechám tě odejít! Nechci o tebe přijít! Záleží mi na tobě..." řekla jsem se slzami v očích.
Pětka si mě přitáhl k sobě a obejmul mě.
"Tak pojď semnou."
Chvíli jsem váhala, ale nakonec slabě přikývla na souhlas.
On se ode mě odtáhl, chytl mě za ruku a přemístil nás o několik let dopředu.
"Já ti dám, že nejsem připravenej!" Zavrčel si sám pro sebe a táhl mě po ulici.
Přemístil nás znovu o několik let později, a pak znovu a na to jsme se objevili... nikde?
Porozhlédla jsem se kolem sebe a viděla trosky, prach a oheň. Nikde nikdo.
Pětka se snažil nás dostat zpátky, ale neúspěšně.
Rozeběhla jsem se zpátky na místo, kde by měla stát akademie, ale samozřejmě tam nestála.
Pětka mě doběhl a sledoval mě.
"Krásný" řekla jsem ironicky a podívala se na něj s ironickým úsměvem na tváři.
"Jako bych to neříkala! Nejsi připraveny! Ale poslouchal jsi mě? NE! Samozřejmě že ne, protože ty nikoho neposloucháš! Furt si myslíš svoje a takhle to pak dopadá!" Začala jsem na něj křičet.
"Tak hele, já tě přece nenutil, ať jdeš semnou! Nebo snad ano?!" Řekl naštvaně.
Jen jsem si odfrkla. Na to nemám náladu se s nim hádat.
"Co teď?"
"Upřímně? Nevím..."

°°°°°°°°°°

Několikrát jsme mrkla očima, abych odehnala myšlenky.
Seděla jsem vedle Pětky na opěradle a poslouchala.
"Živili jsme se zbytkama, konzervama, švábama, tím, co jsme našli."
"Fuj, nepřipomínej mi to" zamračila jsem se.
Pětka se uchechtl nad moji poznámkou.
"Víš jak se říká, že Twinkies vydrží věčně?.. Pěkná kravina"
natáhla jsem se pro kafe a usrkla si z něj.
"Jak jste to vydrželi?" Zeptala se Vanya.
"Děláš všechno, abys přežila, nebo umřeš" řekla jsem a pokrčila rameny.
"Přizpůsobili jsme se. Cokoliv přišlo, našli jsme způsob jak to překonat." Položila jsem ruku na jeho rameno a přejela po něm palcem.
"Máš něco silnějšího?" Zeptala jsem se Vanyi. Nejsem alkoholik, ale aktuálně by to bodlo.
Pětka se zasmál a podíval se na mě.
"No co je? Neříkej, že si nedáš?" Ušklíbla jsem se na něj a on jen protočil očima.
Vanya mezitím nalívala mě i Pětce rum.
Pětka se zvedl a šel si pro skleničku, kterou mu Vanya podávala a vzal rovnou i moji, kterou mi podal.
"Díky" usmála jsem se a skleničku si převzala.
Napila jsem se a trochu se zašklebila skrze chuť alkoholu.
Všimla jsem si, že na něj Vanya kouká jako na blázna.
"Máš mě za blázna.." Uchechtl se Pětka.
"Ne, jen jde o to že... je těžký to vstřebat"
"Co přesně jsi z toho nepochopila?" Zeptala jsem se podrážděně. Vanya nebyla blbá a navíc je druhá nejbližší Pětce. Hned po mě, samozřejmě.
"Například proč jste se nevrátili v čase?"
"Oh, kruci, že nás to nenapadlo?" Ironicky jsem se zasmála a upila si.
"Skok časem, to je výstřel do tmy. Neskončili jsme a neproměnili se v žalud." Kousla jsem se do rtu, abych se nezačala smát. Představa, že by se z Pětky stal žalud je fakt komická.
"Myslíš si, že jsme nezkusili všechno, abychom se vrátili k rodině?" Zeptal se už taktéž podrážděný Pětka.
Vanya se snažila vstřebat informace, ale podle výrazu a aktuální otázky to očividně vůbec nepochopila.
"Když jsi tam zestárnul, v apokalypse, proč pořad vypadáš jako dítě?"
"Už jsme ti to vysvětlovali Vanyo" protočil Pětka očima a rozešel se k lince, kde ležela celá flaška alkoholu.
"Nejspíš si to špatně spočítal" řekla jsem. Stoupla jsem si a šla si dolít další alkohol.
"Náš táta vždycky říkával že, že cestování časem kalí mysl. Možná máte problém s hlavou."
"Jako vážně?" Řekla jsem spíše Pětce, než Vanye a kopla do sebe cele množství alkoholu, co jsem si nalila.
"Udělal jsem chybu" chytl mě za ruku a vedl ke dveřím. Cítila jsem v sobě alkohol a trochu se mi už motala hlava.
"Pětko brzdi" řekla jsem, ale ignoroval mě.
"Jsi moc mladá a naivní, abys to pochopila."
"Ne, Pětko, počkejte!" Křikla Vanya.
Pětka se zastavil u dveří a já do něj vrazila, jelikož jsem nečekala, že opravdu zastaví.
"Sakra, promiň" zašeptala jsem a oba se otočili na Vanyu.
"Neutíkejte. Neviděla jsem vás věky a nechci vás zase ztratit, nic víc." nad tím jsem se musela usmát. Mrzí mě, že jsme ji tam nechali, jelikož jediní my dva jsme se s ni bavili více, než ostatní.
Pětka se na mě podíval a přejel palcem po mé ruce.
"Je spousta hodin a já ráno učím. Potřebuju se vyspat a vy určitě taky" řekla už mírně unavená Vanya. Řekla, že učí?
Šla k sedačce, na kterou položila deku.
"Ráno to probereme znovu, slibuju. Dobrou."
"Dobrou" řekli jsme s Pětkou naráz.

Podívala jsem se na Pětku.
"Nad čím přemýšlíš?"
"Nemáme čas tu být až do rána." Řekl s pohledem upřeným k zemi. Poté ale zvedl pohled na mě a usmál se.
"Co je?" Zeptala jsem se zmateně.
"Zakazuju ti pít, odteď." Řekl mi s výsměchem v hlase.
"Neříkej mi co můžu a co nemůžu dělat" zamračila jsem se a to ho víc rozesmálo.
"Haha strašně vtipné" řekla jsem ironicky a posadila se vedle Pětky.
"Pojď jdeme" řekl najednou.
"Teď jsem si sed-" nedořekla jsem to, protože mě chytil kolem pasu a táhl ven z bytu. Jestli se mi skrz tento akt ozvali motýli v břiše? Ano.