𝙰𝙽𝙾𝚃𝙷𝙴𝚁 𝚜𝚝𝚘𝚛𝚢 - Five Hargreeves {CZECH}

𝟛𝟡

V pravé poledne 1. Října 1989 současně porodilo 16 žen z celého světla. Což by nebylo nic zvláštního v případě, že by ty ženy předtím byly těhotné.
Výstřední miliardář a dobrodruh Reginald Hargreeves se rozhodl, že najde a adoptuje co největší množství těchto děti.
Dostal jich sedm.

Stali jsme, neschopní slova, hlavně jsem nedokázala uvěřit, že přede mnou stojí živý Ben.
"Bene-"
"Seš to vážně ty?" Zeptal se nevěřícně Luther.
"A kdo jsou ti otrapy na balkoně?!" Křikl Diego.
"To jsou vrabčáci, Sparrow, mé děti"
"Pardon, ale co myslíš tím mé děti? To není možný, starouši" Zeptal se Pětka a popošel blíž k němu.
"Jistě, že je, své děti snad poznám"
"Vidíte všichni Bena, že jo?" Zeptal se zase úplně od tématu Klaus.
"Fajn klóbrc" řekl ironicky Ben.
"Říkají si Akademie Umbrella" upozornil Bena táta.
"Skupina intrikánských proradných rebelů, která mě obtěžovala na podzim 63, když jsem byl služebně v Dallasu a pozor- stále tvrdí, že jsou mé krve" vysvětlil otec.
"tvrdí? Pětko, co se krucinál děje?!" Křikla na Pětku Allison.
"Nevím, ale mám obavy-"
"Neřvi na něj laskavě Allison jo?" Vyjela jsem po Allison.
"Říká táta pravdu?" Zeptal se vrabec tmavé pleti, stojící před ostatními, nejspíš jejich číslo jedna.
"Ten přívlastek proradný bych vystřihla"
"Nee, jsme lehce pofidérní, když už-"
"Ale jsme jeho děti a tohle je náš dům"
Podívala jsem se na Pětku, snažila jsem se v jeho očích najít nějakou odpověď, ale nic.
"Jo, jo, my- vyrostly jsme tady" řekl Luther.
"Jo, jo vyrostly jsme tady" zopakoval po něm vrabčák, vypadající jak pytel smetí a vsadím boty že tak i smrděl.
"Myslím, že bychom si vás všimli" řekla hnědovlasá vysoka žena po pravé straně.
"Ahoj, jsem Luther" Natáhl k ní ruku. Praštila jsem ho do ramene zezadu a on se na mě nechápavě otočil.
"Přestaň, buď normální alespoň na chvíli Luthere" Zavrčela jsem na něj.
"Tak jo, vy sem nepatříte!" Vyjela po nich Allison.
"Oh, ovšem- pak se asi sbalíme a půjdeme odsud" řekla vysoka ženská s brýlemi na očích, vypadala divně, nechápu na co měla ty brýle?
Ta krychle, stojící mezi obouma vrabčicema začala vydávat zvuky a ostatní se začali smát.
"Ty mi dáváš, Chrisi"
"To nechápu, chápete to někdo?" Podívala jsem se na Pětku.
"Nečekala jsem společnost, nic lepšího jsem tak narychlo ne-ne-nestihla" přerušila nás máma, která přišla s talířem plný sušenek"
"Mami-" Zašeptal šokovaně Diego.
"Mami? Je robot ty uchyle-"
"Není to robot"
"Přestaň o Grace mluvit jako o kusu zbytečného šrotu, podívej se na sebe, vypadáš jak špína, zkusila jsi se vykoupat?" Vražedně jsem si černovlasou vrabčici přejela pohledem.
"Nebo co?!" Zavrčel na mě Ben.
"Nebo si to vyřídíme ručně" odpověděl Luther.
"Luthere! Kluci, klid!" Snažila se je uklidnit Vanya.
"Myslíš si, že se tě bojím, svalouši?!" Zavrčel Ben.
"Zpátky, Bene"
Všichni se začali překřikovat.
"Zavřete huby" Křikla jsem aby všichni sklaply.
"Nevím, z jakého cirkusu jste zdrhli, ani jak jste obešli naši ochranu, ale skončili jsme. Máte 30 vteřin, aby jste vypadly"
"A když nepůjdeme?" Nadzvedla jsem obočí.
"Potom to s vámi vyřídíme postaru"
Připravila jsem si pěsti a čekala.
"Hele, právě jsme přeprali celou armádu, jo? Nemusíme to zbytečně hrotit! Prostě se uklidníme a vyřešíme to"
"Vanyo to nemá smysl, ser na to" zasyčela jsem. Podívala se na mě.
"Pst-Benoríno, panečku! Živej vypadáš tisíckrát lip než mrtvej, je to tak? Až na ten sestřih"
"Mohl bys nám to zopakovat?" Očividně se mu Klausův styl komplimentování nezalíbil.
"Ale notak, nech toho! Přestaň se vykrucovat ty bručoune. Oh- parádní jizva, můj macho"
"Zavři zobák" Procedil skrze zuby Ben.
"Ne, ty zavři zobák a obejmi brášku!" Klaus roztáhl ruce na náznak obejmutí a místo toho se seznámil s Benovou pěstí.
"To jsi posral" Zavrčela jsem a chtěla mu vrazit zpátky, ale někdo mě chytli za zápěstí a objal zezadu, abych se nemohla hýbat.
"Tohle přece nebylo třeba" okřikl Bena Luther.
"Já myslím, že jo" odpověděl Ben arogantně a plnej vzteku.
"Ne, pusť mě, Pětko!" Snažila jsem se vykroutit, ale marná snaha. Pětka byl silnější než já.
"Co prosím, chceš si to rozdat?!" Zavrčel Luther a žduchl do vrabčí jedničky. Začali se prát. Vrabčí číslo jedna odkopl Luthera až na druhou stranu obýváku.
"Až teď můžeš, ale opatrně" Zašeptal mi Pětka do ucha a pustil mě. Rozeběhla jsem se za Benem. Prala jsem se s Benem, vrážela jsem mu pěsti a on mě. Chytl mě pod krkem.
"Pusť ji" zavrčel Pětka stojící za ním. Prudce se semnou otočil, ale Pětka byl dávno pryč.
"Žiješ což- je super, nebo ne? Nevím jistě-" Začal provokovat Pětka opět za ním. Ben se semnou otočil a já se podívala na Pětku.
"Proč pořád meleš pantem, ty hnido"
"Máš existenciální problém, Bene-"
"Tos řekl naposledy" zavrčela jsem a praštila ho loktem do žeber. Pustil mě a já si stoupla před Pětku.
"O tom jsme snad mluvily, ne?" Stoupl si vedle mě a naštvaně se na mě podíval.
"Samo" mrkla jsem na něj.
"Bezva, taky máte oba problém" Zasyčel a vytasil z hrudi svoje chapadla. Pětka mě chytil za ruku a teleportoval na balkónek.
"Víš, i přes to, že se chováš jako hovado-" nedořekl to, protože Ben opět vystřelil svoje chapadla. Teleportoval nás za něj a Pětka mu vrazil zezadu pěstí. Ben se svalil k zemi.
"Tě rádi vidíme, fakt" mrkl na něj a usmál se na mě.
Otočila jsem se za sebe a cukla sebou.
"Co je?" Zeptal se mě Pětka a otočil se taky. Právě jsme byly svědky rvačky Diega a Chrise. Diego na něj skočil.
"Kdo je tvůj tatínek?! Ja jsem tvůj tatínek!" Křičel na něj Diego mezitím co do něj bušil pěstmi. V tom oba vyletěli až ke stropu.
Ja a Pětka jsem se na sebe zmateně podívali.
"Tak tohle cely je jedna velká komedie" porozhlédla jsem se kolem sebe.
"Sakra, Allison!" Drkla jsem do Pětky, který se podíval stejným směrem jako já.
"Zůstaň tady" Zašeptal a teleportoval se k ni a oba zmizeli. Běžela jsem směrem do hlavní chodby a viděla Allison běžet ze schodů.
"Kde je pětka?" Zastavila jsem ji.
"Nahoře, s tou černovlasou vrabčicí, poslal mě sem."
"Jdu za nim-" rozeběhla jsem se ke schodům ale zastavil mě Pětka, který spadl ze schodů primo před moje nohy.
"Sakra, Pětko, jsi v pohodě?!" Vyděšeně jsem si k němu dřepla.
"Podívej-" Zašeptal. Podívala jsem se jeho směrem. 4 vrabčáci sledovali boj mezi oběma jedničkami. Luther dostal silnou pěstí na čelist a sesypal se k zemi. Rozeběhla jsem se k němu a vytvořila kolem nás fialové elektrické ochranné pole.
"Luthere-"
"Běž pryč- ať ti neublíží."
"Dobrej pokus" Zasyčel Ben a praštil pěstí do pole. Dostal šok, bolestné sykl.
"Nevydrží to dlouho, Luthere-"
"Quinn! Vypadni! Oba dva" Křikl Pětka.
"Luthere!" Křikla Vanya z balkónku nad námi.
"Quinn, vypadněte!" Křikla na nás, když levitovala ve vzduchu.
Pomohla jsem zvednout Luthera ze země a zrušila ochranný pole. Běželi jsme ven z místnosti. Luther běžel dál a já skočila Pětkovi do náruče.
"Na co čekáš?! Běžíme!" Rozeběhli jsme se, cestou nabrali All a potkali Luthera klečícího u hnědovlasé vrabčice.
"Odcházíme, hni se!" Křikl Pětka na Luthera a běželi jsme dál.
Zastavily jsme se uprostřed chodby a otočili se.
Slepkyně na nás poslala hejno vrabců.
"To jako fakt?" Zeptal se Luther.
Ja a Pětka jsme se rozeběhli a All s Lutherem běželi hned za námi.
V tom se Pětka zastavil.
"Kufřík!" Křikl a teleportoval se pryč.
"Pět- dohajzlu!" Zavrčela jsem a vyběhla ven z budovy.
"Nesnáším jeho schopnost" Křikl Luther.
"Zavři dveře!" Křikla Allison.
"Pohni!" Luther zavřel dveře a s Allison se o ně opíraly, aby se neotevřely.
Všichni tři jsme vydýchávali běh.
"Utíkejte ven, běžim najit Pětku!" Křikla jsem a rozeběhla se na opačnou stranu, než běželi oni dva.
Objevila jsem se ve hlavní chodbě, kde Pětka stál a koukal na Vanyu ležící na zemi.
"Pětko, kde-" nedořekla jsem to, protože se teleportoval za mě a chytil pod krkem.
"Ah- to jsi ty" řekl, když si uvědomil, koho drží pod krkem a pustil mě.
"Proč ses vrátila? Je to tady nebezpečný!"
"Přece tě tady nenechám, blázínku. Ve všem spolu, vzpomínáš?" Usmála jsem se.
Podívala jsem se na Vanyu, která byla obklopená vrabčáky.
"Vanyo, vypadni!" Křikla jsem a rozešla se k nim.
Pětka mě zastavil v pohybu, když viděl, že celá zmodrala. Teleportoval nás před akademii, kde staly i ostatní, kromě Vanyi.
Běželi jsme směrem do města. Zastavili jsem u parku, kde jsme si sedli na lavičky a vydýchávali se.
"Posadím se- musím si sednout" Zachraptěl Luther a sedl si.
"To nešlo dobře"
"Vážně, Diego?" Šokovaně jsem se na něj podívala. Ukázal mi prostředníček.
"Ne- už to bylo lepší-" vydal ze sebe udýchaně Pětka.
"Rozpadám se" zafňukal Klaus, který si lehl na celý dřevěný stůl.
"Seš celej?" Zeptala jsem se Luthera.
"Zatím nevím- takhle mi prdel ještě nikdy nikdo nenakopal. Jako- tady máš, tvoje prdel" ukázal na Allison jakože ji něco podává.
"Prima, Luther má otřes mozku" řekla All a poplácala ho po rameni.
"Kolik vidíš prstu?" Zeptal se Klaus a ukázal na Luthera 3 vztyčený prsty.
"Kristepane- Vanya!" Vzpomněl si Luther. Allison ukázala za sebe. Z rohu křoví vyběhla zničena Vanya.
"Vidím, že žijete"
"Seš dobrá?"
"Ben evidentně taky-"
"Jo, v tomhle světě je blbec."
"Všichni jsou blbci" opravil Allison Diego.
"Blbci, co se neumějí prát."
"Další osoba, co řekne blbec, přijde o hlasivky" varoval je Pětka.
"Blbec" zopakovala Allison.
"Blbec" zopakoval Luther
"Blbec" zopakovali dokonce i Klaus s Diegem.
Jen jsem s Pětkou protočila očima.
"Řekl táta, proč jim říká my děti?" Zeptal se Diego.
"Jo řekl, držte se!" Všichni jsme se na Klause podívali.
"Tuhle v Texasu jsme prej staříka znechutily tak moc, že adoptoval úplně jinou partičku dětí jenom proto, aby nemusel vychovávat nás."
"Klasickej fotřík"
"Že jo?" Souhlasil s Diegem Luther.
"Rozhodl se, že nás nechce? Chtěl nás někdy?"
"Ja říkal, ať ho v třiašedesátým nežádáme o pomoc"
"Zjevně vám nedochází to hlavní. Když nás táta neadoptoval, změnil běh času. Kdo ví, co ještě se změnilo?" Řekl Pětka přitáhl si mě k sobě.
"Ty- ty s Quinn by jste měly"
"Promiň, Allison, ale vyzkoumat to požaduje víc, než dvacet minut a zranění mozku, takže- smíříš se s tím?" Zamrkala jsem.
"Ne. Vlastně ani ne"
"Neprovokuj hada bosou nohou" ironicky jsem se pousmála.
"Lidi, hele klidek, pořad máme kufřík z komise, takže při nejhorším se vrátíme v čase a všechno to spravíme"
"Super!" Souhlasil Klaus s Vanyou.
"Máš ten kufřík?" Zašeptala jsem směrem k Pětkovi.
Jen se na mě přihlouple usmál. Protočila jsem očima. Pětka se postavil.
"Dobře, to prohlášení má dva háčky. Zaprvé-"
"Je to tu" protočil očima Klaus.
"Cestování časem je složitá věc"
"Jo, my víme, máš těžkou práci, takže co?"
"A zadruhé: lituju, ale už nemám kufřík" pokrčil rameny.
"Pětko? Kams ho zašantročil?" Jen pokrčil rameny.
"A nebyl na stole?" Zeptala jsem se.
"Byl, ale když jsem se tam pro něj vrátil, byl pryč"