𝙰𝙽𝙾𝚃𝙷𝙴𝚁 𝚜𝚝𝚘𝚛𝚢 - Five Hargreeves {CZECH}

𝟙𝟘

Flashback:
Já a Pětka kráčíme vedle sebe po zaprášené a opuštěné silnici.
Já objímám svoje tělo a Pětka za sebou veze Delores.
Máme oba kolem pusy šátky, skrz prach kolem nás a hlavně špatného vzduchu.
Jsem naštvaná, víte na koho? Na oba dva!
Delores mám chuť zakopat hluboko pod zem a Pětku zabít. Proč?
Zlomil mi srdce, odmítl mě skrz tuhle plastovou sračku.
Ale víte co je na to vtipné? Že ho i tak miluju.

Pětka si najednou sundá šátek a napije se z flašky vody kolem jeho těla.
"Quinn?" Podívá se na mě.
"Hm?" Řeknu nepřítomna.
"Chceš se napit?"
"Ne, díky, nemám žízeň.." jen jsem odsekla a pokračovala v chůzi.

O několik let později:
Je sníh, což značí, že je zima a já s Pětkou kráčíme po zasněžené zemi.
Mám ruce v kapsách a snažím se koukat před sebe, ale skrze sníh, co mi skáče do ksichtu to moc nejde.
Pětka vedle mě tahá tzv. Vůz, ve kterým máme věci a on tam má Delores.
"Nechceš mi třeba pomoct?" Zeptal se Pětka nevrle.
"Ani ne, jen si voz tu svoji nádheru" pousmála jsem se a pokračovala v cestě.

O dalších několik let později:
Seděla jsem na kameni a pozorovala.. kameny.
V tom přišel Pětka a usmál se na Delores a posadil se vedle mě.
"Pamatuješ to.. to starý sídlo kousek za městem kde..." začal Pětka a já mu skočila do řeči.
"Jo, pamatuju, co s tím?" Usmála jsem se na něj. Pětka se zasmál.
"No tak prostě ukázalo se, že tam mají vinnej sklep"
"Neeee?" Pootevřela jsem ústa.
"Vzal jsem pár beden tvýho milovaného bordeauxu" usmál se Pětka a podával mi skleničku se zmíněným nápojem.
"Awww, jsi úžasnej!" Usmála jsem se a převzala si skleničku a vše do sebe vyklopila.
Pětka mě pozoroval.
"Stačí, nepřeháněj Quinn, nepij tak moc"
"Celej den dřu jako kůň, mám právo se napít!" Zamračila jsem se.
"Co? Jak se opovažuješ tohle říct?" Zamračil se pětka nad mojí poznámkou.
Dívali jsme se vzájemně do očí a mě bušilo srdce jako splašené.
Ani jsem si nevšimla, že se natahuje pro zbraň ležící na druhé straně.
Prudce se zvedl a zamířil zbraň na nějakou ženskou s kufrem v ruce.
Nechápavě jsem se na ni podívala. Co tady děla? Kdo to je?
Ona na nás zamávala a usmívala se. Z toho úsměvu mi mrazilo.

°°°°°°°°°°

Seděla jsem vedle Pětky na posteli, naproti nám sedel Luther na židličce.
"Kdy k tomu má dojit? K tý..Apokalypse" Zeptal se Luther.
"Přesnou hodinu ti nepovím, ale z toho co víme máme jen čtyři dny" řekl Pětka, který mě chytil za ruku. Pousmála jsem se.
"Proč jste nám o tom neřekli dřív?"
"Nepomohlo by to.." odpověděl opět Pětka.
"Ale pomohlo! Mohly jsme se spojit a pokusit se to zastavit!"
"Už jste se o to pokusili" vložila jsem se do rozhovoru konečně i já.
"Jak to myslíš?" Zeptal se udiveně Luther.
"Našli jsme vás všechny... vaše těla." smutně jsem se na něj podívala.
"Umřeme?"
Před očima jsem viděla všechna mrtvá těla sourozenců.
"Strašlivou smrtí" odpověděl Pětka za mě a obejmul me kolem ramen.
Luther se snažil vstřebat aktuální informaci a snažil se pochopit, co mu říkáme.
"Byly jste spolu" začala jsem opět mluvit.
"Snažili jste se zastavit toho, kdo zničil svět."
"Jak jste na to přišli?"
Pětka z kapsy vytáhl váček, ze kterého vytáhl skleněné oko.
"Když jsme tě našli, svíral jsi v ruce tohle oko" řekl pětka a hodil ho po Lutherovi.
"Vyrvals ho někomu z hlavy předtím, než jsi umřel" dořekl Pětka a podíval se na mě. Pohled jsem mi oplatila a usmála se. Úsměv mi opětoval.
"Z či hlavy?" Zeptal se Luther při prohlížení oka, které držel v ruce.
"Jak jsme řekli, nevíme" stočila jsem pohled k Lutherovi.
"Vzadu je výrobní číslo, možná by šlo-"
"To jsme zkoušeli" skočila jsem mu do řeči a pětka se uchechtl.
"A je to jenom kus skla"
Luther Pětce vrátil oko a v tu ránu se vyrazili dveře a v nich prošel hodně naštvaný Diego.
"Vy malí hajzlíci..." sykl Diego.
"Máte představu, co jste napáchali?" Zvýšil hlas a mířil si to přímo k nám, ale v půlce cesty ho Luther chytl a nadzvedl do vzduchu.
"N-ne! Sundej ze mě ty svý opičí pracky!" Snažil se vymanit z Lutherova sevření, ale marně.
"Budu tě držet, dokud se neuklidníš"
"Fajn!" Řekl po chvíli Diego. Luther ho pustil a zabodl do mě a Pětky pohled.
"Copak?" Nadzvedla jsem obočí a usmívala se.
"Děcka měli poslední dobou napilno, účastnili se přestřelky u Graddyho a pak i v tom obchoďáku, kterej napadly vrazy, co napadli i akademii a hledali JE!" Poukázal na nás prstem a zabíjel nás pohledem.
"Tak hele, aby bylo jasno... v tom obchoďáku jsem nebyla! Takže nás teď neházej do jednoho pytle, ten obchoďák je jeho práce!" Bodala jsem u toho Pětku do ramene.
"Nic z toho není tvoje starost, Diego" sykl Pětka.
"Teď už je... zabili moji kámošku!" Viděla jsem, jak se snaží schovat slzy v očích.
"Oh Diego..." lítostivě jsem se na něj podívala.
Luther se otočil na nás.
"Co jsou zač?"
"Dělají pro naší zaměstnavatelku..." začal Pětka.
"Říká se jí jednatelka, poslala je, aby nás zastavili. Potom se jim do cesty postavila Diegova známa.. tss, snadnej terč" uchechtl se.
Bouchla jsem ho pěstí do ramene. Chtěla jsem něco říct, ale Diego me předběhl.
"Teď jsou oni můj terč! Postarám se aby zaplatili!" Řekl a opouštěl místnost.
"To bych nedělala, Diego!" Nervózně se na Diega podívala. Nechci aby se mi něco stalo.
"Zabili mnohem nebezpečnější lidi než jsi ty!" Snažila jsem se ho zastavit, ale marně.
"To se ještě uvidí!" Křikl a zabouchl dveře.
Luther se na nás podíval.
"Bývala zaměstnavatelka? O co tady jde? A sakra nevymlouvejte se na to, že to není moje starost, jasný?!"
Ja s Pětkou jsme si povzdechly a vyměnili si vzájemně pohledy.
"Asi to bude na dýl..." začala jsem.
Luther se posadil a upřeně na nás koukal.

Flashback:
Seděla jsem na kameni a sledovala nějakou blonďatou ženskou s kufříkem,  jak na nás mává.
"Co jste sakra zač?!" Křikl Pětka mířící zbraní směrem na ní.
"Přišla jsem pomoct" řekla ta ženská.
"Povězte mi, proč bych vám hlavou neměl prohnat kulku?!" Zeptal se Pětka. Ta ženská si to kráčela směrem k nám.
"Protože..." řekla a položila si kufřík u nejbližší zdi.
"Když to uděláte, nezjistíte, co se vám chystám nabídnout" u toho si sundala síťku a brýle z obličeje a posadila se na zeď vedle ní.
"Což by bylo tragické vzhledem k vaši současné situaci.."  vůbec jsem nechápala o čem ta ženská mluví a kde se tu vzala.
"Pracuji pro organizaci jménem Komise. Našim úkolem je zachování časového kontinua prostřednictvím manipulace a odstraňování." Odpověděla na moje otázky, které jsem si pokládala v hlavě.
"Nechápu?" Nadzvedla jsem obočí.
"No lidé občas činí rozhodnutí, která mění čas. Což je na delší povídání a když už se to stane, vyšleme agenta, který hrozbu eliminuje." Dořekla a Pětka opět zvedl svoji zbraň a zamířil ji na ni.
"Ne ne ne ne, nepochopili jste mě!" Zasmála se.
"Vy nejste ty hrozby! Vy jste rekruty. Přišla jsem vám nabídnout práci číslo Pět a číslo Osm!" Cože to řekla?
"Popravdě sledujeme vás už nějakou dobu a věříme že mate potenciál. Z vaši vynikající schopností přežít se na ústředí stala legenda a navíc, vy číslo Pět umíte cestovat časem a vy číslo osm umíte kouzla z elektrikou!"
"Tvrdíte, že by-že bychom odtud mohli odejít? Vrátit se?" Zeptal se Pětka.
"Nejdříve mi musíte pět let sloužit. Až naše smlouva vyprší, zvolíte si místo a čas, kam by jste se chtěli vydat. Samozřejmě s velkou penzí!" Usmála se na nás.
"Když můžete měnit čas.." zvedla se stoupla si vedle Pětky.
"Proč jste nezabránila tomuhle peklu?" Zeptala jsem se. Nedává to smysl.
"Obávám se, že to je nemožné! Víte.. všechno tohle se prostě stát muselo." Rukou ukázala na okolí.
"To je šílenost, konec úplně všeho?" Zvýšila jsem hlas.
"Ne všeho ne! Byl to konec NĚČEHO. Teď... uzavřeme dohodu?" Natáhla po nás ruku a já s Pětkou jsme se na sebe podívali.

°°°°°°°°°°

"Proměnili nás v dokonalej nástroj na rehabilitaci časového kontinua. Nebo jak tomu říkali oni, na úpravy. Nebyly jsme samy, existovali i další. Narušeny bytosti vytržený z časů a životů který znali. Nevím jak se tam dostali, ale vím, že nikdo nebyl takový eso jako my." Koukala jsem se do země a povídala.
Pětka mě objimal kolem ramen a Luther poslušně seděl a poslouchal.
"Neuvědomovali jsme si to, ale vyčkávali jsme a hledali správnou rovnici, která by nám umožňovala se vrátit zpátky. Věděli jsme, že kdy se vrátíme, dokážeme odvrátit apokalypsu, zachránit svět!" Pousmála jsem se.
"Tak jsme naši smlouvu porušili a teď jsme tady" podívala jsem se na Luthera, který nám Podával nějaké jídlo na talíři a kafe.
"Byly jste nájemní vrazi? Zeptal se Luther.
"Ano" odpověděl Pětka.
"Měli jste kodex, ne? Nezabíjeli jste jen tak někoho."
"Neměli. Zabili jsme každého, kdo narušil běh času" pokrčila jsem rameny.
"A co nevinní lidi?"
"Byl to jediný způsob jak se vrátit zpátky"
"To je vražda.."
"Ježiši Luthere vzbuď se! Už dávno nejsme děti. Neexistuji dobří lidi a špatní lidi. Jsou to jenom lidi co si žijou své životy!" Zamračila jsem se.
"Ale až skončí svět, všichni ti lidi umřou." Sykla jsem.
"Včetně naší rodiny" dodal pětka.
Luther se tvářil zmateně a Pětka si povzdechl.
"Čas všechno mění, Luthere." Řekl ještě Pětka, než ze mě sundal ruku a zakousl se do jídla.
Jen jsem spadla zády na postel, povzdechla si a pozorovala zeď. Přemýšlela jsem, co bude dál.