𝙰𝙽𝙾𝚃𝙷𝙴𝚁 𝚜𝚝𝚘𝚛𝚢 - Five Hargreeves {CZECH}

𝟛𝟜

Vešli jsme do hospody a hned, co si všimli sebe sama jsme se schovali za sloup.
"Jo, támhle jsme" řekl Pětka a všichni jsme se nahli přes sloup. Seděli jsme na barových židlích. Já koukala do deníku, do kterého pětka něco zapisoval.
Oklepala jsem se, tohle nebylo příjemný a věděla jsem moc dobře, ze moje starší já ví, že něco není v pořádku.
"Proč ho prostě neukradneme?"
"Luthere, to bychom nikdy nedovolily. Za kufřík bychom položili i vlastní život- plus začíná jít doopravdy do tuhého. Tím, že jsme sami se sebou, ohrožujeme vlastní existenci"
"Co?" Zeptal se zmateně.
"Neposloucháš!" Procedila jsem skrze zuby.
"Když naše starší klony neskočí zpátky do roku 2019, všechno se rozpadne na kusy. Přestaneme existovat, kápiš?"
"Ehh-kápiš" protočila jsem očima, absolutně nepochopil co tu říkám.
"Nejlepší bude promluvit s nimi, vysvětlit jim to. Pochopí to, věř mi. Znám se mnohem lip než znám sám sebe. A při nejhorším to pochopí Quinn." Na to jsem se nervózně pousmála.
"Být vámi se rozmyslím rychle, moje starší já má schopnosti na jiné úrovni a zachvili vycítím, že je něco špatně." Řekla jsem nervózně. Já a Pětka jsem se poškrábaly za krkem.
"Škrábete se na krku! Druhej stupeň psychózy z paradoxu!"
"Ale ne, neškrábal jsem se"
"Nevím o čem mluvíš" řekla jsem s Pětkou zároveň.
"Takže zapírání"
"Je nám dobře, jasný?!" Zavrčel Pětka.
"Soustřeďme se na ten kufřík" řekla jsem a opět se podívala na ty dva sedící kousek od nás.
Pětka se rozešel k nim, ale Luther ho zastavil v pohybu.
"Stůj!"
"Co?" Pětka ho zmateně projel pohledem.
"Možná bych měl jít já"
"Proč?" Zeptala jsem se.
"Protože vy je vyděsíte. Jakmile zahlédnou své mladší já, budou z toho na větvi. Zkusím- prolomit ledy."
"Dobře"
"Fajn-"
"Bezva" povzdechl si Luther a vydal se za nimi. Já s Pětkou stála za sloupem a poslouchala.

"Pětko, Quinn?" Oba se na něj otočili.
"Jaks nám to řekl, svalovče?" Zeptal se starší Pětka.
"To jsem já- číslo jedna"
"Luthere, jak ses sem-" řeklo moje starší já a starší Pětka schovával kufřík mezi svýma nohama.
"Klid, nebojte se, nic se neděje, vysvětlím to. Ovšem nejdřív bych vám rád někoho představil. Ale- nebudete vyšilovat" oba se na něj koukali jak na magora. Ani se nedivím.
"Co to krucinál fix meleš?"
"Ne, nevyšiluj-nevyšiluj"
"Ten je marnej" zašeptala jsem směrem na Pětku, který se neustále vrtěl. Já to alespoň uměla zakrýt.
"Tak jo" řekl Luther a poodstoupil, abychom já s Pětkou mohly vyjít před zraky těch dvou.
Podívala jsem se na svoje staré já a Pětka zase na svoje.
"Nazdar cizinci" řekl mladší Pětka.
"No ty vole" řeklo moje starší já. Nervózně jsem se zasmála.
"Nepůjdeme si sednout?" Řeklo moje starší já, a všichni jsme šli k volnému stolu si sednou. Luther si přisunul židli od vedlejšího stolu a také se posadil.

°°°°°°°°°°

"Tak- hezky jsme si pokecali, všichni spolu v jednom lokále." snažil se Luther zlepšit atmosféru. Oba Pětkové na sebe vražedně koukali, stejně tak jako ja na svoje starší já.
"Ne" Zašeptal mladší Pětka
"Nejsi tak blbá, ne?"
"Moje mladší já nejspíš ano"
"Sklapni" procedil mladší Pětka skrze zuby.
"Jsem starší než ty" zasmála jsem se.
"Tak- vysvětli mi laskavě někdo, jak je možný, že popíjíme pivo se svými mladšími já?"
"Staršími, popravdě. Jsme vy, pozdě o dva týdny starší"
"Moje chlupy na koulích jsou chytřejší než vy. Jak to?!"
"Vysvětlím to!" Skočila jsem jim do řeči a ujala se vedení.
"Přesně za hodinu na travnatým pahorku, chvíli před vraždou prezidenta porušíte svoji dohodu s komisí. Víme přesně, co si o tom myslíte. Cely ty roky uvěznění v apokalypse jsme pořad mysleli na naši rodinu a dneska s tím konečně něco uděláme." Řekla jsem, ale nedokončila, protože mi Pětka skočil do řeči.
"Dneska se pokusíš skočit do roku 2019, jenže to maličko povoráš a skončíte v téhle parodii na tělo, na věky věku budete puberťáci!" Dokončil mě mladší Pětka.
"Fajn-" slyšela jsem, jak vypustil plyny. Uchechtla jsem se. Ikdyž bych správně neměla, protože na tom jsem úplně stejně jak on.
"Ikdybych vám věřil, co s tím máme teda dělat? Neskákat?"
"Ne-ne musíte skočit. Jestli neskočíte, přestaneme existovat. Ale potřebujeme, abyste skočili správně"
"Posloucháme" řeklo moje starší já.
"Napoprvé si to Pětka špatně spočítal. Proto jsme oba skončili v tomhle těle. Ale teď už víme, kde udělal chybu."
"Povídej!" Řekl nedočkavě starší Pětka.
"Jsi nedočkavej, to je roztomilé" usmála jsem se.
"Moc rád ti to sdělím, výměnou za kufřík co schováváš pod stolem" oba se opět vraždili pohledama.
"Jojo, skočíš do roku 2019, ale tentokrát si to správně spočítáš, takže zůstaneš tak, jak jsi. Na oplátku nám dáš kufřík, kterej nebudeš potřebovat." Zopakoval Luther, podíval se na mě a ja na něj mrkla.
"Čas se srovná a paradox vyšumí a všichni pak budou šťastně existovat až do smrti"
"Budu to muset vstřebat"
"Tak co myslíš?" Zeptal se opět Pětka po pár vteřinách.
"Myslím, že se s Quinn zajdu vychcat" pokýval na moje starší já a oba se zvedli a šli směrem k záchodům. Já a Pětka jsme uvolnili svoje těla a zhluboka jsem se nadechla.
"No-" řekl Luther, který v ruce držel kapesník a utíral Pětkovi pot z obličeje. Omluvně se na mě podíval. Potila jsem se taky, ale nemohl se rozkrájet pro nás oba. Usmála jsem se a sebrala druhý kapesník a otřela si pot sama. Přecijen jsem byla schopnější než Pětka, ikdyž né o tolik, pořad jsem si dokázala utřít pot.
"Viděli jste to?"
"Když si odmyslíme to vaše pocení, tak to šlo docela dobře, nemyslíte?"
"Nenene- nešlo" zachraptěl Pětka.
"Něco se mi na tom chlapovi nelíbí"
"Co? Jakto?"
"Prostě mu nevěřím!"
"Vždyť je ty?"
"No právě" řekla jsem a napila se pití stojící přede mnou na stole.
"Půjdu za nimi, vy zůstaňte tady, jasný?" Řekl Luther a odcházel za nimi. Podívala jsem se na Pětku.
"V klidu, není to tak strašný"
"Sklapni, zlato" Zašeptal a taky se napil. Jen jsem se uchechtla.

Po několika minutách dorazil Luther i s těma dvouma. Mladší Pětka se postavil a pozorně všechny tři propaloval pohledem.
"Dobrý?" Zeptala jsem se Luthera.
"Dobry" odpověděl nervózně Luther.
"Dohodnuto. Pospěšme, Kennedy je na cestě. Do akce zbývá necelá hodina." Řeklo Pětkovo starší já.
"Proč jsi z toho najednou tak šíleně natěšený?" Zeptala jsem se a taky si stoupla.
"V klidu, začínáte být paranoidní." Řekla moje starší ja a všichni 4 jsme se poškrábali na krku.
"Oh- skutečně?"
"Super, jdeme!" Řekl Luther když slyšel, jak oba kluci vypouští plyny.

°°°°°°°°°°

Vylezli jsme na most, já a mladší pětka jsme šli úplně vzadu a zbytek před námi.
Nevím, o čem kecali a bylo mi to tak nějak jedno, musela jsem se postarat o Pětku ikdyž jsem sama byla solidně v hajzlu.
"Na co čumíte?! Máte pocit, že jsem k smíchu?! Tomu se říká uniforma!"
"Pětko přestaň!" Zavrčela jsem a chytla ho za zápěstí.
"Hleď si svyho!" Zakřičel opět na nějaký lidi.
"Pětko stačí!"
"Mám ti dát důvod zírat?! Ty nemáš nohy do kraťasů huh?!"
"Pětko Hargreevesi!" Křikla jsem znovu, a to se na mě otočil.
"Co?"
"Přestaň tu vyřvávat laskavě!" Jen protočil očima a zmlknul.
"Promiň"
"Nemůžeš za to" řekla jsem a všimla si Luthera, který se k nám připojil.
"Ahoj bráško, a ségro!" Začal nervózně Luther.
"Zabijou nás, že jo?" Začal Pětka, který se na chvíli uklidnil.
"Eh- co?  Tam ti? Že vás zabijou? To nehrozí" zasmál se nervózně.
"Luthere znáš moje schopnosti"
"Jsi příšerný lhář, Luthere. Seš mnohem horší lhář, než hlídač."
"A kdo za to může? K čemu je vám hlídač, když ho stejně neposloucháte?"
"Připouštíš, že jste se proti nám spikly?"
"A vy připouštíte, že trpíte psychózou z paradoxu?"
"ano trpíme" protočila jsem očima.
"Trpíme tím, že jsme konečně odhalily tvoje sourozeneckovražedný úmysly!"
"Hele oni vás přece nechtějí zabit jako úplně, chtějí zabit jenom jednu verzi vás samotných."
"Jenže ty verze jsme my!" Křikl Pětka.
"Pětko, taky nejásám, ale jeho plán není špatnej"
"Fakt? Odděláte nás a pak skočíte do budoucnosti zachránit svět?"
"Jo, ale jak o tom víš?" Zeptal se Luther šokovaně.
"Protože já jsem on a přesně tohle bych udělal, kdybych se nás pokoušel zabit!"
"Dobře tak dost, máme o jednoho Pětku, nebo Quinn navíc a oba se chováte jak maniaci!"
"Maniaci?! Luthere, ještě jsi nic neviděl. Jestli chceš maniaky, ukážeme ti, co je to maniak!" Zasyčela jsem na něj.
"Bezva! Jako váš hlídač mám pocit, že v tuhle chvíli bude nejlepší zbavit vás trápení!"
Šokovaně jsem se na něj podívala. Já i Pětka jsem zastavili v chůzi. Pětka ho chytil za ramena a přitáhl si ho blíž k sobě.
"Luthere poslyš- vím, že tvoje chabá mysl reaguje pouze na věk a autoritu, takže mě pozorně poslouchej. Už zase zkoušíš řešit svoje problémy s otcem. Tentokrát přes vlastní sourozence, z čehož se mi lehce zvedá kufr. Ale nezapomeň; jsme o dva týdny starší, než oni. Neboli jsme hlavy rodu, takže to jsme my, koho bys teď měl poslouchat. JSEM TVŮJ TATÍNEK!" Zakřičel Pětka, až se lidi kolem otočili.
"Jak se daří?" Zeptal se kolemjdoucích a nervózně se přitom smál, poté po Pětkovi hodil vražedný pohled.
"Pětko, přestaň vyšilovat, chováš se nemožně, nevidíš to?!" Procedil skrze zuby. Pokračovali jsme opět v chůzi.
"Uznávám, že existuje malá šance, že momentálně ani jeden nemáme všech pět pohromadě"
"Prima, fajn"
"Ale ať máme cokoliv, oni to mají taky"
"Cože?" Řekl zaskočeně a zpomalil se v pohybu.