𝙰𝙽𝙾𝚃𝙷𝙴𝚁 𝚜𝚝𝚘𝚛𝚢 - Five Hargreeves {CZECH}

𝟚𝟟

Čekáme v autě na Vanyu, až vyleze s Lutherem ven.
Seděla jsem na místě spolujezdce a koukala do prázdna. Byla jsem hlavou jinde.

"Zlato..?" Šeptl najednou Pětka.
"Mhm?" Zamumlala jsem stále myšlenkama jinde.
"Pojď zamnou.." řekl a já se probrala. Podívala jsem se na něj.
"Děje se něco?" Zeptala jsem se. Místo odpovědi jen ukázal na svůj klín. Přelezla jsem z místa a sedla mu do klína čelem k němu a obejmula ho. On mi objetí opětoval a nasál moji vůni.

"Myslím si, že nejsem správnej.." řekl najednou po chvíli ticha.
"Co tím myslíš?" Řekla jsem a odtáhla se od něj abych mu viděla do očí.
"Že se asi k tobě nechovám tak, jak bych měl a jak si ty zasloužíš. Vnímáš vůbec že spolu chodíme? Myslím jen na to, jak zachránit svět a tobě se skoro nevěnuju.." vysoukal ze sebe a u toho se na mě ani jednou nepodíval.
"Pětko, samozřejmě, že vnímám.. cítím to" řekla jsem a ukázala fialové blesky které mi projely kolem prstů. Pětka se na mě podíval svýma krásnýma zelenýma očima.
"Taky více řeším to, jak zachráníme svět, než to, abychom spolu trávili více času. Nemůžeš si to brát takhle. Začali jsme spolu chodit v nevhodnou dobu, ale věřím, ze to spolu překonáme. Miluju tě, Pětko Hargreevesi, a jestli se cítíš špatně za to, že se mi tolik nevěnuješ, tak mě teď a tady začni líbat, dokud máme chvíli času sami pro sebe" usmála jsem se.
Pětka se usmál a přisál se mi na rty. Opakovala jsem jeho pohyby. Obtočila jsem ruce kolem jeho krku a užívala si tu chvíli, co máme.
Strčil svoje ruce pod moji sukni a zmáčkl mi zadek. Vzdychla jsem mezi polibky a on mi vjel jazykem do úst. Jednou rukou jsem ho chytla za vlasy a zatahala za ně. Zavrčel a zkousl mi spodní ret. Opět jsem vzdychla.

Přesunul se na krk, kde mi udělal několik fialových flíčků. Odtáhl se odemně a prohlédl si svůj výtvor. Šibalsky se usmál. S úsměvem jsem protočila očima.
"Dokončíme to pak, jdeme čekat ven" mrkla jsem na něj, otevřela dveře od auta a vystoupila ven.
Pětka si neodpustil plácnutí přes zadek. Vystoupili jsme a opřeli se o auto.
"Upřímně.. chybí mi to" řekla jsem pořad trochu udýchaně.
"Mě taky. Ani nevíš, jak moc tě chci. Klidně bych tě teď a tady přefikl na tom autě, i v něm" Řekl a přitáhl si mě k sobě a obmotal ruce kolem mého pasu.
"Neprovokuj" řekla jsem se smíchem v hlase a štípla ho do ruky. On se zasmál a dal mi pusu do vlasů.

Po několika minutách jsme uslyšeli ránu. Podívali jsme se nad sebe a viděli Lutherovu hlavu v díře, kterou způsobil. Pětka se mu vysmál a já ho bouchla do ramene.
"Nesměj se mu" Sykla jsem.
"Neříkej že ten jeho rozbitej ksicht není k smichu" řekl Pětka se smíchem v hlase. Jen jsem s úsměvem protočila očima.

přiběhla Vanya a vypadala celkem naštvaná. Nechápavě jsem se na ni podívala.
"Zjevně to šlo skvěle, seš připravena?" Rypl si pětka s úsměvem na tváři.
"Vracím se na farmu" řekla a šla ke dveřím od auta.
"Hele!.. na to zapomeň Vanyo, pamatuj na to, že musíme držet spolu!"
"Proč? Abych zase nezničila svět?" Řekla mírně vytočeně a propálila nás oba pohledem.
"Idiot podělanej" sykl skrze zuby pětka.
"Chystali jste se mi to někdy říct?"
"Na naši obranu říkám ne, jasný? A divíš se nám? Když se naštveš, něco vybuchne a Quinn má pak z toho špatný stavy!"
"Super! Máš v rukávu ještě nějaký rodinný tajemství?" Zeptala se a nasedla do auta.
"Hromadu Vanyo, ale zrovna teď nemám čas ti je prozrazovat, protože.." sekl se protože si uvědomil, že ho očividně neposlouchá a ani neslyší. Proto zaklepal na okno a Vanya ho neochotně otevřela. První se podívala na mě, já se na ni smutně usmála a pak se podívala na Pětku, kterého propalovala pohledem.
"Konec světa bude už za pár dní. Prostě mi slib, že až tě zavolám, přijdeš." Vzdychl Pětka.
"Nepomůžu vám Pětko. Ani nevím, co jsem zač" nastartovala auto
"Jsi naše sestra! A jedna z členů akademie Umbrella! Ať chceš, nebo nechceš, přesně tím jsi!"
"Ne, tím jsem byla jasný? Novej čas, nová já!" A s těmito slovy odjela.
"Ale tak to nefunguje!" Zakřičel.
"Tohle nemá cenu, dej ji čas, musí to vstřebat." Řekla jsem a podívala se směrem do díry v budově, co Luther způsobil. Ukázal na mě prostředníček a já mu to opětovala s úsměvem na tváři.
"Jak pozdě je na zrušení adopce?" Řekl a odešel pryč. Utíkala jsem za nim.

°°°°°°°°°°

"Takže jste ji nechali odjet?" Zeptal se Diego potom, co jsme mu s Pětkou vysvětlili situaci.
"Nejdřív to musí všechno vstřebat. Dostane rozum, sto procentně" odpověděla jsem.
"A ti chlapi, co po ni šli?"
"Švédové?"
"Jo. Jak víte, že ji nebudou nahánět zase?"
"Nevime" odpověděla jsem a převzala si od Elliotta šálek s kafem.
"Víte, kdo je poslal?" Zeptala se Lila.
"No.. máme jisty podezření." Odpověděl pětka, který si taky vzal šálek, nakloněný ke mě mi dal pusu do vlasů. Usmála jsem se a napila se.
"Ale právě teď je prioritou najít tátu a získat odpovědi. Závisí na tom osud světa" sedl si vedle mě.
"Když jsme u toho.. já už jsem ho našel a-" snažil se povyšovat Diego.
"A pláchnul ti, aniž by jste si spolu pokecali, že jo?"
"Bodnul mě"
"Divim se, že k tomu došlo až teď, chceme to udělat všichni" rypla jsem si s úsměvem na tváři.
Lila se začala smát a natáhla ke me ruku na náznak placáka. Projela jsem ji pohledem a ona se radši zase stáhla.
"Ještě že víme, kde táta dneska bude." Řekl a vytáhl z kapsi onen papír, který podal Diegovi.
"Kde jste to vzali?"
"Našli v jeho kanclu, zatím co tě přizabíjel"
"Haha" projel si nás Diego pohledem.
"Hoyt Hillenkoetter a mexický generální konzulát v Dallasu vás srdečně zvou na-"
"Hele hele hele hele stop!" Skočil mu do řeči Elliot
"Hoyt Hillenkoetter?" Zeptal se pro jistotu znovu.
Všichni jsme se na něj nechápavě podívali.
"Ty ho znáš?" Zeptal se Pětka.
"Pudem.. bude věž z mořskejch plodů" zašeptala Lila směrem k Diegovi. Protočila jsem očima.
"Ne.. Hillenkoetter patří k Majestic Twelve."
"Co je Majestic Twelve?" Zeptal se Diego.
"Co? Je to tajnej výbor." Řekl a hned začal něco hledat.
"Jsou v něm vědci, vojáci i členové vládních agentur. Nikdo neví, co vlastně dělají."
"Počkat.. takže jsou vláda?"
"Stínová vláda" opravil ho Elliot.
"Kennedy je první prezident, kterej je chtěl zviditelnit, ale s těmahle týpkama se nezahrává... tady je to, koukejte" řekl a přinesl nám fotku lidi z Majestic Twelve. Všichni jsme se na tu fotku upřeně podívali.
"Tohle je Hoyt" řekl. Ukázal na starého, skoro bezvlasého chlapa vlevo na kraji. Prohlédla jsem si ho.
"Je jich jen jedenáct" řekla Lila hned co si toho všimla.
"Jo, to je protože jich zatím známe jen jedenáct."
"Kdo je dvanáctej?" Zeptal se Diego. Já a Pětka jsme se na něj podívali výrazem typu, ty víš kdo.
Diegovi to došlo a zamračil se.