𝙰𝙽𝙾𝚃𝙷𝙴𝚁 𝚜𝚝𝚘𝚛𝚢 - Five Hargreeves {CZECH}

𝟜𝟠

Seděla jsem na gauči a pětka klečel naproti mě vzteky bez sebe.
"Přemýšlíš vůbec?! Mohlo tě to zabit! Mohlo to zabit naše dítě!" Zavrčel na mě.
"Budeš mi to vyčítat dlouho? Omlouvám se!" Zakňučela jsem. On mi zvedl kalhoty a podíval se na ránu. Sykla jsem bolestí.
"Jaký dítě?" Zeptala se Lila.
"Žádný dítě, mluví z posledního" pokrčila jsem rameny.
"Ne nemluvím" ironicky se uchechtl.
"Jak jsem měla vědět, že se něco takového stane?"
"Nemohla, proto jsi tam neměla chodit! Ne bezemně!" Zvýšil hlas Pětka.
"Tys mě tu neměl nechávat! Bála jsem se o tebe, víš že dělám kraviny, když se o tebe bojím! Nedokážu na to myslet! Chtěla jsem jet za tebou, ale to bys na mě křičel úplně stejně!" Zvýšila jsem hlas i já.
"Ano, ale- hele, fajn, uklidníme se" povzdechl si Pětka.
"Ty se uklidni" Zavrčela jsem. Dívali jsme se sobě do očí a mlčeli.
"Kde jsi byl?" Začala jsem klidně.
"Něco zařizoval" odpověděl prostě.
"To není odpověď Pětko. Kde-jsi-byl?" Zeptala jsem se znovu a popálila ho pohledem.
"Byl jsem za Pogem zjistit informace o tom tetování."
Řekl nakonec Pětka.
"Nechal sis to vytetovat?" Zeptala jsem se narovinu.
"Jo- no a? Pogo mi vysvětlil, co to znamená. Už se nedíváme na svět tak jako bychom měli." Podíval se mi na břicho.
"Je v pohodě, já jsem v pohodě" pokrčila jsem rameny.
"Fajn-" povzdechl si Pětka.
"Co ti Pogo řekl?" Nadzvedla jsem obočí.
"Že to bylo pro tátu důležitý, měl toho cely deník a byl tím posedlý. Chtěl vyslat děti na misi, ze které se nemuseli vrátit živý. Že je to nějaká magie. Pogo, než odešel dal dětem prášky, který ho tlumily a měli od něj klid a byly v bezpečí. Vi o zapomnění-" vysvětloval Pětka.
"Zvláštní, víš, kde jsem byla já? V hotelu zapomnění, možná to je to, o čem jsi mluvil ty i Pogo." Nadzvedla jsem jedno obočí a zamyšleně Pětku sledovala.
Pětka se podíval směrem ke dveřím. Povzdechla jsem si a obejmula ho. On mi objetí opětoval a uvolnil tak celé tělo.
"Víš co? Možná bude lepší, když tě nenechám samotnou" Zašeptal mi do ucha.
"Jo, to by bylo fajn" pousmála jsem se. Kousek se ode mně odtáhl a políbil mě.
"Mrzí mě, že jsem po tobě křičel. Mám o tebe strach-" Zašeptal, když se ode mně odtáhl.
"To já o tebe taky, jsi strašný trdlo" Zasmála jsem se
"Od tebe to sedí" zamumlal a protočil očima.
Zvedl se a šel pro něco. Seděla jsem a čekala. Po chvíli přišel s hadrou. Klekl si přede mně a přiložil ji k moji ráně. Škubla jsem sebou.
"Neboj, věř mi" usmál se na mě a já se pousmála.
Podívala jsem se na Diega, který celou dobu prohledával pokoj jako smyslu zbavený.
"Co to kruci děláš?! Stanley je pryč! Musíš to přijmout!" Vyběhla na něj Lila už s bublajícími nervy.
"Zkontroluj komín, jo?" Řekl, jakoby ji neposlouchal.
"Není v debilním komíně! Sežral ho Kugelblitz!" Křikla po něm opět Lila.
"A či je to vina?! To tys ho sem zavlekla!" Zavrčel Diego a přešel k ni.
"Blahopřeji! Jste neschopní rodiče! Přemýšlejte- notak, jak se ta věc otevřela?" Zvýšil hlas Pětka a stále mi čistil zaschlou krev.
"Netuším, byla otevřená" odpověděl nepřítomně Diego.
"Byla otevřená- Diego ty ses měl stát inženýrem- taková škoda!" Rýpl si Pětka.
"Proč tam chceš chodit? Je tam sushi a smrt" zeptala se Lila držící Stanleyho kelímek s limonádou v ruce.
"Když jsem mluvil s budoucím já, varoval jsem se před zapomněním a Pogo tvrdil, že-" vysvětloval Pětka, ale Diego mu skočil do řeči.
"Moment počkat- Pogo žije?" Přiběhl k nám Diego.
"Jinej Pogo, ale jo-" pokrčil Pětka rameny a zvedl se. Děkovně jsem se na něj usmála.
"Opyčák tvrdí, že táta vrabce roky připravoval na přísně tajnou misi do-" řekl a ukázal směrem na vchod.
"Zapomnění?" Zeptala se Lila.
"A tak jsem zjistil, že vy dva přenašeči pohlavních chorob a moje přítelkyně, už jste v něm byly" řekl a podíval se na mě.
"Nekecej, Quinn ti to řekla" protočila Lila očima.
"To nevytýkám- všechno vede k zapomnění. Musíme tam!" Vysvětloval Pětka.
"Zapomeň! Ne- to nehrozí" Odbyl ho Diego.
"Nikdy! Malém jsme tam umřeli!" Křikla po něm Lila.
"Fakt? A co? Jde o mnohem víc než o vás dva" Zavrčela jsem.
"Ty máš všechny prsty! Tohle nemám protože jsem honil něčí frndu jo? Šel jsem tam a přišel jsem o prsty kvůli věci s nožem a taky řetězem!" Zavrčel Diego a ukázal Pětkovi jeho ruku v obvazu.
"A já mám hlubokou ránu na noze, přestaň tu brečet jo?" Zvýšila jsem hlas.
"Postrádá 90% mozku a deseti kroutí pánví, ale se zapomněním má pravdu! Nevrátíme se tam jenom proto, že to říkáš!" Přešla k nám Lila blíž.
V tom vešel do místnosti Luther a hnědovlasou vrabčicí. Podívala jsem se na něj.
"musíme se vrátit!" Řekl Pětka. Nevšimli si, že někdo přišel.
"Fajn!" Křikl najednou Luther. Všichni 3 se na něj otočili.
"Půjdete s náma." Rozkázal nám Luther.
"Tohle bude zajímavý- kampak?" rýpl si Pětka a podíval se na mě.
"Na akademii Sparrow" odpověděla ta hnědovlasá vrabčice.
"Svět končí. Je na čase zapomenout na rodinný spory a zbavit se toho Kugelblitze" vysvětlil Luther.
"Jo? Nebo co?" Zkoušel Diego.
"Stanley nebude poslední, kdo se vypaří" zamumlala Lila Diegovi.
Pětka mezitím ke mě přešel a zvedl mě.
"Já to zvládnu" obhajovala jsem se.
"To sice jo, zlato, ale bude ti to trvat." Chytil ke pod zadkem a zvedl do náruče.
"Tak jo, když na tom trváš" poraženecky jsem povzdechla.
"Uvidíme se tam" řekl ještě, než nás teleportoval do hlavní chodby akademie. Šel směrem do obýváku, kde nikdo nebyl. Pětka mě posadil na gauč a sedl si vedle mě. Položil mi ruku na stehno.