Přislíbená

1.

Slzy mi stékaly proudem po tvářích. I když jsem chtěla, nemohla jsem přestat. Před dvěma dny  se totiž všechno změnilo.

***

"Anežko, počkej!" křičela na mě Amálka, moje nejlepší přítelkyně, když jsem po ní stříkala vodu z fontány. 

Oficiálně je to moje komorná, ale já ji nikdy jako komornou nepovažovala. Když jí bylo třináct, umřeli ji rodiče. Nebýt mě, nejspíš by taky někde umřela hladem a zimou, ale já jsem u svého otce prosila tak dlouho, dokud nesvolil, aby u nás na zámku mohla bydlet.

"To ti nedaruju," křikla na mě a oplatila mi se smíchem spršku vody. 

To byla naše denní rutina. Dělaly jsme podobné hlouposti, jezdily na koni nebo střílely z luku. Pro dívky značně neobvyklé. Ostatní šlechtičny se učily vyšívání a tanci, ale my se učily zacházet se zbraněmi.

"Áňo, okamžitě dovnitř," ozvalo se najednou z balkónu. "To to chvíli nepočká Marku?" smála jsem se na svého staršího bratra a stále cákala na Amálku. 

"DOVNITŘ," zakřičel. "Otec s tebou chce mluvit o něčem důležitém," odpověděl svým normálním otráveným tónem.

"Vždyť už jdu," protočila jsem oči. "Tak pojď ty mokrá slepice," vzala jsem Amálku za ruku a se smíchem jsme se vydaly do králových komnat. 

Otec byl sice na naše řádění zvyklý, dnes měl ale nejspíš špatnou náladu. "Máte se chovat jako dámy!" křičel na nás, když jsme vešly. "A ne jako nějaké vesnické selky. Pamatujte, že vám je sedmnáct! Už nejste malé děti, abyste si mohly dělat, co se vám zachce!"

Se smíchem jsem přišla blíž k němu. "Ovšem tatíčku," udělala jsem pukrle a rozhodila své mokré šaty tak, že voda docákla i na otce i na Marka. To už Amálka nepotlačila smích a vyprskla také.

"On tě ten smích přejde," řekl král. "Pozítří odjíždíš do sousedního království, budeš se vdávat."

Přestaly jsme se smát a já jsem zbledla jako stěna. "To není vtipné," řekla jsem.

"Také to není vtip," vložil se do hovoru Marek. "Král Petr si žádá o tvou ruku."

"Ale mě nějaký král Petr vůbec nezajímá!" rozkřikla jsem se. "Já se vdávat nebudu!"

Marek se na mě škodolibě usmál. "Ale budeš. Až se naše království spojí, budeme největší země široko daleko."

Dívala jsem se na něj s otevřenou pusou. "Ale vždyť jsem ho nikdy neviděla! Vůbec ho neznám!" začala jsem propadat panice a z očí mi vytekly první slzy. 

"To není důležité. Důležité je, že je mocný." řekl a dal se na odchod. "A taky to, že už konečně vypadneš z domu," pošeptal mi do ucha tak, abych to mohla slyšet jenom já. Zabodl do mě své hnědé oči, ve kterých nebylo ani kousek citu, a neubránil se povýšeneckému úsměvu. 

Proč mě tak nenávidí? 

Podívala jsem se na otce a doufala, že všechno vyvrátí, že řekne, že si jenom dělali legraci. On ale jenom přikývl. "Je to nutné," řekl. To bylo poslední, co jsem od něj na dlouhou dobu slyšela.

***

A teď jsem seděla v kočáru, oči jsem si mohla vyplakat, ale stejně mi to nebylo ničemu platné. 

Naproti mě seděl Marek a spokojeně se díval z okna. Otec ho nechal, aby na mě dohlížel. 

Vedle seděla Amálka a držela mě za ruku. Samozřejmě jsme spolu den před odjezdem vymyslely plány, jak bych mohla utéct, až budeme někde zastavovat. 

Jenže na tohle Marek myslel nejspíš taky. Před i za kočárem jelo tucet strážných na koních a navíc si mě Marek hlídal, jako oko v hlavě.  Na útěk už jsem teď neměla ani pomyšlení. Jednou jsem se o to pokusila a stejně mi to nebylo nic platné. 

Byla jsem lapena jako pták v kleci. Cítila jsem se tak sklesle, jako ještě nikdy. Vždyť jsem byla ještě tak mladá. A za několik dní jsem se měla provdat za nějakého krále a sama se stát královnou. Jak mě mohli takhle prodat? 

Jaký asi král bude? To mě děsilo už od začátku. Co když  bude starý, scvrklý a bude na mě zlý? Vždycky jsem si představovala, jak si jednou vezmu prince svých snů. Půvabného a milého. Ale hlavně prince, kterého si sama vyberu a který mě bude mít rád. 

Z představ mě vytrhl až stisk Amálčiny ruky. "Jsme tu," zašeptala.