Colorblind [L.S.] ✓

14. Kapitola

Louis

"Pojď, Lou. Už půjdeme. Vidím, jak si unavený. Sotva stojíš," obtočí Harry ruku okolo mého pasu, načež se o něj unaveně opřu.

Jen přikývnu na souhlas a nic neříkám, jelikož jsem z dneška opravdu vyčerpaný. Dnes se toho stalo snad více než za celý můj život. Byl jsem zvyklý na nudný a stereotypní život a teď když mě Harry takhle vytáhne, je logické, že budu vyčerpaný. I přesto všechno jsem si to ale užil a nic bych na dnešku neměnil. Hlavně ten polibek. Jsem si jistý, že si ho budu pamatovat do konce mého života.

Díky mému přemýšlení nedávám vůbec pozor na cestu, díky čemuž zakopnu o nějaký kámen. Vyděšeně vykřiknu, jelikož už se vidím na zemi s odřeným obličejem, ale Harry je pohotový a hned mě chytne.

Pohlédnu do jeho obličeje, na kterém momentálně sídlí zamračený výraz. "Jsi v pořádku, Lou? Příště dávej větší pozor," pokárá mě jako malé dítě, které se neumí chovat slušně.

"Jsem a děkuju," zašeptám a mám co dělat, abych se na místě nerozbrečel. Jde na něm vidět, že je na mě naštvaný. A to šel dnešek tak dobře. Pomyslím si zklamaně.

Harry už nic neodpovídá, čímž mě ještě více utvrdí v tom, že je naštvaný. Určitě si o mně teď myslí, že jsem hrozně nešikovný a už o mě nebude jevit žádný zájem. Všechny tyhle myšlenky způsobí, že se jen tak tak držím, abych se nerozplakal.

Všechna únava mě dávno opustila a jediné, co vnímám jsou mé myšlenky a cesta přede mnou, abych znovu nezakopl.

Vymaním se z Harryho sevření a kousek od něj poodstoupím, čímž mezi námi vznikne malá mezera. Mám chuť si zalézt do postele, kde se přikryju teplou dekou a budu se ubíjet mými myšlenkami.

Nechápu, proč mě tahle situace tak rozhodila, ale možná to bude tím, že se s Harrym ucítím úplně dokonale a když se na mě naštve, přijde mi, jako kdybych ho zklamal. Všechno je to má chyba, kdybych byl opatrný, tak bychom byli v pohodě a Harry by mě pořád držel, ale bohužel jsem totální pako a musel jsem to všechno zničit.

Za takových pochmurných myšlenek dojdeme až k Harrymu autu. Odvážím se a zvednu k němu zrak, abych zkontroloval jeho výraz, ale pořád je ledově klidný, takže nic nepoznám.

Smutně si povzdechnu a přejdu ke dveřím od místa spolujezdce. Pokaždé když jsem s Harrym jel, tak mi otevřel dveře, ale teď se k tomu vůbec nemá, takže si je otevřu sám. Posadím se, načež mě okamžitě ovane jeho vůně, která jde cítit po celém autě. To mě alespoň trochu uklidní, takže se necítím tak, že se mu tady za chvíli rozpláču.

I přesto se ale cítím špatně, jelikož se mnou neprohodil ani slovo. Ten věčně upovídaný Harry je teď potichu a úplně mě ignoruje. Vlastně ani nechápu, proč se tak moc naštval, vždyť jsem jen zakopl. To se stane každému.

To nepříjemné ticho, které nás obklopuje je přímo k nevydržení, díky čemuž zapnu rádio, aby alespoň to vyplnilo prostor auta.
Asi při třetí písničce se na mém stehnu objeví Harryho příjemně teplá ruka. Chci ji ignorovat, jelikož přesně to teď dělal on mně, ale jsem moc slabý, abych to dokázal, takže se na něj otočím.

Nejspíše periferním viděním zaznamená, že se na něj koukám, jelikož začne mluvit.

"Omlouvám se. Choval jsem se jako debil, čímž jsem zkazil celý večer," zastaví na odpočívadle, aby mi mohl koukat do očí.

"Proč jsi se na mě tak naštval?" ignoruju jeho omluvu a ptám se ho na otázku, která mě tak moc zajímá.

"Já nevím. V tu chvíli jsem měl takový strach, který se z ničeho nic změnil ve vztek, jelikož jsem se bál, že by sis ublížil, kdybych tam nebyl," vysvětlí jeho předchozí reakci.

"Bál jsem se, že se mnou už nebudeš chtít mít nic společného," přiznám a sklopím pohled do klína. Cítím, jak se mi chce znovu brečet. To jsem prostě celý já. Uklidním se, ale jakmile se začne znovu řešit to, co mě tak rozrušilo, znovu začnu plakat.

"Oh Lou, pojď sem, zlato," poklepe na svůj klín, čímž mi naznačí, abych se na něj posadil. Neváhám ani chvíli a opatrně přelezu řadící páku, díky čemuž se ocitnu přímo na jeho klíně.

Položí dlaně na mé boky, aby si mě přidržel a já mu nemohl utéct. Obtočím ruce okolo jeho krku a hlavu si zabořím do jeho měkké bundy, kterou má na sobě. Pomalu se začnu uklidňovat a za nějakou dobu, už jsem úplně v klidu.

"Všechno v pořádku, Lou?" ujistí se Harry. Kývnu a zvednu hlavu, abych se na něj mohl podívat.

"Takže už jsme v pořádku?" zeptám se nadějným hlasem. Nechci, aby byl mezi námi nějaký konflikt.

"V tom největším," uvolněně se usměje, díky čemuž z mého srdce spadne obrovský kámen. Všechen ten stres způsobí, že se vrátí má únava, ale ještě ve větším kalibru. Unaveně zívnu a protřu si oči.

"Už pojedeme domů, Lou. Neboj," pohladím mě po vlasech a opatrně mě posadí na mé místo. Zapne mi bezpečnostní pás a políbí mé čelo, což už ale vnímám jen částečně, jelikož mě má únava začíná přemáhat.

"Jen spi, Lou. Postarám se o tebe," zašeptá do mého ucha. Tohle jsou přesně ty slova, která jsem potřeboval slyšet. Spokojeně se usměju, zavřu svá očka a nechám spánek, aby mě ovládl.

Zdravím přátelé, doufám, že se máte takhle při večeru dobře.
Chtěla bych vám všem poděkovat za všechny hlasy a přečtení, ať už u tohoto příběhu, nebo u jakéhokoliv jiného. Neskutečně si toho vážím a jsem za to opravdu vděčná <3

No nic mějte se hezky a zatím byee <3

All the love     E