Colorblind [L.S.] ✓

1. Kapitola

Louis

Už se vracím ze školy domů. Právě čekám na přechodě, až budu moct přejít ulici. Pokaždé se musím řídit podle ostatních, protože vidím barvy na semaforu úplně jinak.

Všichni se rozejdou a já tedy s nimi. Hned na ulici po které jdu je Starbucks, takže se stavím ještě tam, abych se nemusel vrátit tak brzo domů. Dnes má totiž po dlouhé době přijet má sestra Lottie a s ní její kamarád Harry. Prý si tady ve městě hledá být a chce se osobně na nějaké podívat. A aby to nebylo všechno, tak mi máma oznámila, že bude spát v pokoji naproti tomu mému.

Nemám rád seznamování, protože se pokaždé bojím, že ze mě bude mít ten daný člověk srandu. Už mockrát se mi to stalo a proto si teď dávám velký pozor.

Vyjdu ven z kavárny s kelímkem kávy v ruce. Nevím, jestli ta holka co stála za pultem byla hluchá, ale říkal jsem, že mi má na kelímek napsat Louis, ale ona tam napsala Lewis. Ach jo.

Pomalým krokem procházím menším parkem, ve kterém je spoustu pejsků a malých roztomilých dětí. Mám to tady rád. Je tu vždy velmi poklidná a příjemná atmosféra.

I když se snažím jít co nejpomaleji, stejně se dostanu k našemu domu a jsem nucen vstoupit dovnitř. Naštěstí tady ještě není sestřino auto, takže tady ještě nejsou.

"Ahoj mami." šeptnu, když dojdu do kuchyně, kde peče nějakou buchtu. Asi jsem vám zapomněl říct, že kromě toho že jsem barvoslepý, taky málo mluvím.

"Ahoj Boo, za chvíli přijede Lottie s Harrym. Zatím můžeš jít k sobě a já tě potom zavolám." řekne s mateřskou láskou v hlase a pohladí mě po mých vlasech.

Jen přikývnu a políbím ji na tvář. Poté jen vydupu schody nahoru a zavřu se do svého doupěte.

Celý můj pokoj je spíše tmavý a plný různých nepotřebných blbostí. Po stěnách mám rozvěšená bílá světýlka, která si každý večer zapnu, abych se cítil více doma.

Svůj černý batoh odhodím do rohu a skočím na postel s černým povlečením. Asi už jste poznali, že miluju černou barvu. Navíc když si oblékám oblečení, tak vím, že to nebude vypadat divně. Jednou, když jsem byl mladší, to jsem ještě nosil barevné věci, jsem si vzal sytě růžové kraťasy a žlutomodré tričko. Pak jsem se celý den divil, proč se mi lidé smějí. Od té doby mám menší komplex, takže jsem přešel na černé a bílé oblečení, které od sebe rozeznám dobře.

Po chvíli co ležím na mé měkoučké posteli a čumím do stropu, se rozhodnu, že by bylo dobré, abych se převlékl. Celý den jsem měl na sobě skinny jeans, takže už je mi to celkem nepříjemné.

Postavím se a přejdu ke skříni, kterou otevřu. Vezmu z ní čisté, pohodlné tepláky a velkou, teplou mikinu.

Nejprve si svléknu džíny, které odhodím na židli vedle stolu. Otočím se zpátky a podívám se do zrcadla, které mám zevnitř na dveřích skříně. Rukou objedu lem mých krajkovaných kalhotek a uculím se. Možná mám menší úchylku na nošení kalhotek, ale ony jsou prostě tak moc pohodlné. Navíc se mi i líbí a nevidím problém v tom, že bych je neměl nosit kvůli tomu, že jsem kluk.

To jako když jste kluk tak nemůžete nosit šaty, sukně a prostě ostatní věci, které se berou jako "holčičí"?! Proboha vždyť je to jen kus látky, která vůbec neurčuje to, jací jsme.

Povzdechnu si a navleču na sebe mé oblíbené tepláky s gumou, což je hodně velká výhoda, protože je nemusím zavazovat. Problém toho když rádi nosíte oblečení, které vám je velké.

Sundám si černé tričko s dlouhým rukávem a zadívám se na můj drobný trup. Jsem jen kost a kůže. To je taky jeden z důvodu, proč nosím oblečení ve větších velikostech. Nevypadám v něm tak hubeně.

Pokroutím hlavou a stejně jako džíny hodím i tričko na židli. Vezmu mikinu a natáhnu si ji přes hlavu. Jo, tohle je omnohem lepší a pohodlnější.

Znovu skočím do postele a sáhnu po rozečtené knížce, kterou mám položenou na nočním stolku. Pohodlně se uvelebím a začnu číst.

∆∆∆

"Lou pojď dolů. Už jsou tady." vytrhne mě z mého tranzu mamka. Nervózně polknu a položím knížku na postel vedle sebe.

Pomalu se zvednu a ještě pomalejším krokem se vydám dolů po schodech. Hlavu mám skloněnou, abych náhodou nespadl a něco si nezlomil.

Zahnu do chodby a to už slyším dva ženské a jeden mužský, příjemný, chraplavý hlas.

"Ahoj Lott." řeknu a přijdu k nim. Opatrně zvednu hlavu a mé srdce se zastaví. No ty vole.

Ahoj všichni, vydávám tuhle kapitolu v neděli, protože nevím, jak to budu všechno v týdnu stíhat, jelikož už chodím do školy. Nechci si určovat nějaké dny, kdy budu vydávat, protože vím, že bych pak byla zbytečně ve stresu a nic bych nestíhala. Nejspíš to bude někdy o víkendu, ale může se stát, že vydám kapitolu i v týdnu.

Mějte se hezky a zatím byee <3

All the love        E