Colorblind [L.S.] ✓

6. Kapitola

Louis

"Co bys o mně chtěl vědět?" stydlivě na něj pohlédnu z pod řas. Vůbec nevím, co bych mu měl o mně říct, takže bude lepší, když se mě zeptá on sám na to, co chce vědět.

"Všechno," odpoví jednoduše, načež zčervenám, jelikož mám pocit, jako by mě chtěl jeho pohledem celého sežrat.

"Stále bych byl radši, kdyby ses mě zeptal na otázky, které tě zajímají, protože vůbec nemám ponětí, co bych ti měl říct," řeknu narovinu. Harry se zamračí, ale hned poté se jeho tvář vyjasní jako slunce na obloze plné šedivých mraků.

"No dobrá. Takže čím bys chtěl být, až budeš po škole?" začne s celkem složitou otázkou, jelikož odpověď na ni nevím ani já. Nikdy jsem neměl nějaké povolání, kterým bych chtěl jednou být.

"Já nevím. Jediné, co bych chtěl, je pomáhat lidem," přiznám mu. Na jeho obličeji se objeví obrovský úsměv, který mi o sto procent zlepší náladu.

"To je moc pěkné. Já sám pracuju v útulku, kde se starám o poraněná a nechtěná zvířátka," odhalí mi část jeho života, který je mi zatím neznámý.

"Jů, máte tam nějaké roztomilé pejsky, nebo koťátka?" rozzáří se mi oči, načež se Harry začne smát jeho chraplavým smíchem, který přímo lahodí mým uším.

"Hele, nesměj se mi," rozhodnu se hrát uraženého. Harry má z toho očividně ještě větší legraci. Jeho ramena se otřásají pod náporem smíchu. Snažím se udržet vážnou tvář, ale jeden koutek mých úst se zvedne nahoru.

Po nějaké době se konečně přestane smát a uklidní se. Je celý červený a zadýchaný. Vypadá, jako kdyby před chvílí provozoval úplně jinou činnost než smích.

"Promiň," vydá ze sebe s omluvným úsměvem. Oboum nám je jasné, že je tohle jenom sranda, takže to neberu nějak vážně.

Z ničeho nic se ke mně Harry nahne a palcem pohladí koutek mých rtů. Prudce vydechnu a zčervenám. Mám pocit, že se v Harryho přítomnosti až nadměrně červenám.

"Měl jsi tam šlehačku," oznámí mi, když se vrátí na své místo. S pohledem upřeným do mých očí prst olízne. "Sladké," poznamená, díky čemuž mi zrudnou i špičky uší.

"Uhm, děkuju. Už budu muset jít," vyhrknu a začnu se zvedat ze židle. Je na mě moc rychlý. Nikdy jsem neměl s žádným cizím člověkem nějaký bližší kontakt a tohle prostě bylo moc. Známe se sotva dva dny a on dělá, jak kdybych s ním chodil.

"Louisi, počkej!" vykřikne za mnou, když už vybíhám ze dveří. Neohlížím se za sebe a prostě běžím pryč. Pryč od něj a od toho divného pocitu, který díky němu mám.

"Lou, zastav přece," ozve se kousek za mnou. Zatnu všechny svaly a rozeběhnu se ještě rychleji. Tělocvikář by byl na mě pyšný. Nechci, aby mě doběhl. Chci být sám jen se svými myšlenkami.

Bohužel mi po chvíli začnou docházet síly a začnu zpomalovat, čehož využije Harry, který mě doběhne a chytne mě za ramena. Prudce mě otočí, abych byl čelem k němu.

"Pusť mě, Harry. Já nechci," začnu se kroutit, ale ani to nezabere. Snažím se, dostat se od něj pryč, ale nejde to.

"Prosím, Harry," zaprosím a přestanu jakkoliv protestovat.

"Notak Lou, nic se nestalo," zašeptá a vtáhne si mě do jeho teplé náruče, která je plná bezpečí a motýlku, kteří se mi rozletí po celém bříšku. Opřu se o něj a zavřu oči. I přesto že jsem chtěl od něj utéct, teď nechci nic jiného, než jen setrvat v jeho medvědím objetí.

Dobrý večer přátelé, tahle kapitola je zase napsaná ve škole. Jeden z důvodu proč ji vydávám teď je ten, že zítra jedeme se školou na výlet na kolech, takže vím, že budu úplně mrtvá a potom budu psát písemky, takže se musím učit, aby to dopadlo dobře.

Mějte se hezky, přežijte školu a zatím byee <3

All the love       E