Colorblind [L.S.] ✓

4. Kapitola

Louis

"Slyšel jsem, že dneska máme vy vytvárce malovat nějaký obraz. Jsem zvědavý, jak to zvládneš ty, když jsi postiženej," vykřikne po mně můj spolužák. Nic mu na to neodpovím a pokračuju chodbou dál. Tyhle narážky jsou celkem v pohodě. Jsem rád, že mi nějak neublížil. To se taky stává často. Naštěstí se mi všechny modřiny povede pokaždé zamaskovat, aby si jich mamka nevšimla.

Posadím se na své místo ve třídě a vytáhnu si malý sešitek, kam si píšu různé věci, nebo kreslím obrázky. Začnu do něj jen tak čmárat, načež mi na mysl vytane vzpomínka na včerejší večeři.

Mamka uvařila výborně těstoviny se sýrovou omáčkou. Bohužel jsem takový nešika, že jsem si zašpinil tričko právě onou omáčkou. Harry měl ze mě obrovskou srandu, až mu malém zaskočilo. Bohužel jsem byl nějaký moc citlivý a rozplakal jsem se. Harry nestihl vůbec nic říct, jelikož už jsem byl na půli cesty do pokoje. Zamkl jsem se tam a plakal do polštáře. Mamka mi poté klepala na dveře, že mám vylézt, že se nic nestalo, ale  byl jsem tak moc ztrapněný, takže tohle nepřicházelo v úvahu.

Vylezl jsem až pozdě v noci, kdy jsem si byl jistý, že už všichni spí. Rychle jsem se osprchoval a vrátil se k sobě. Výjimečně jsem si nastavil budík na dřív, abych se nemusel s nikým potkat, načež jsem strávil volný čas v parku, kde jsem potkal své dokonalé spolužáky, takže jsem se co nejrychleji rozeběhl do školy.

"Pane Tomlinsone, můžete mě vnímat," bouchne učitelka do stolu. Vůbec jsem si nevšiml, že zvonilo a učitelka už přišla. Bože, proč musím být tak blbý?

"Promiňte," sklopím pohled a zkousnu si ret. Učitelka si jen odfrkne mě a poučí mě, ať už se to příště neopakuje.

Zbytek hodiny už probíhá normálně. Počítáme další příklady a učitelka zkouší ty, co vyrušují. Naštěstí o mně ví, že mi to všechno jde, takže mě nechává sedět v lavici a počítat.

Dopíšu výsledek posledního příkladu, načež hned zazvoní. Zaklapnu sešit a odložím pero do pouzdra. Všichni už se začali bavit a úplně ignorují tu čarodějnici, která ještě něco blekotá u tabule, jako kdybychom ji poslouchali.

Tiše se uchechtnu a sbalím si všechny věci, abych se mohl co nejrychleji dostat do učebny biologie. Nerad chodím ke konci přestávky, protože se bojím, že to pak nestihnu.

Všechny hodiny probíhají tak nějak stejně. Schytám pár urážlivých připomínek od mých spolužáků a jednu ránu do břicha. Díky bohu už je ale konec a mířím na oběd, který stejně nebudu jíst, ale musím se tam objevit, aby to vypadalo, že jsem ho dnes snědl.

Za chvíli už mířím ke skříňkám, kde stojí nějaká skupinka kluků, kteří řvou přes celou chodbu.

"Tomlinson, co tady zase děláš? Neměl bys sem vůbec chodit. Tohle je škola pro normální lidi a ne pro takové retardy, jako jsi ty," řekne jeden z nich. I když jeho připomínku ignoruju, pořád mě to bolí. Není moc příjemné, když mi ostatní připomínají, že jsem jiný než ostatní.

"Chodím sem do školy," šeptnu a otevřu mou skříňku. Snažím se, být co nejrychlejší, abych mohl rychle vypadnout pryč.

"Být tebou, tak bych přestoupil na školu pro debily," bouchne jeden z nich do vedlejší skříňky. Trhnu sebou, ale přikývnu, abych je pro teď uspokojil a oni odešli.

Naštěstí jim to stačí a vydají se pryč ode mě. Oddechnu si a s těžkým batohem se rozejdu k hlavním dveřím.

Vyjdu ven z budovy a můj pohled upoutá člověk, který stojí u schodů.

"Harry?!"

Dobré odpoledne přátelé, doufám, že se máte dobře. Já jsem právě po obědě, takže jsem velmi spokojená :D

Mějte se hezky, koukejte na Larry videa a zatím byee <3

All the love       E