Colorblind [L.S.] ✓

17. Kapitola

Louis

"Lou, vstávej. Musíš do školy," začne někdo třást mým tělem, které je přikryté peřinou. Nesouhlasně zamručím a otočím se na druhý bok. Vůbec se mi nechce vstávat. Přijde mi, jako kdybych spal sotva hodinu.

"Notak Lou, takhle to nestihneš," strhne ze mě Harry peřinu, kterého jsem poznal podle hlasu. Prudce otevřu oči, jelikož mé tělo ovane chladný vzduch, který jsem díky peřině nepociťoval. Možná bych dnes mohl simulovat bolest břicha, abych nemusel do školy, kde mě nakonec zbijí na záchodech, aby to nikdo neviděl.

"Já nechci. Nemohl bych zůstat doma?" schoulím se do klubíčka, jelikož mi začíná být zima, protože jsem ještě rozespalý.

"Nemohl, Lou. Vezmu tě autem, jelikož se jdu dnes podívat na nějaké byty," posadí se vedle mě na postel a jeho horké rty políbí mé čelo. Divím se, že se mě takto po ránu nelekl. Mám rozcuchané vlasy, pomačkaný obličej a kruhy pod očima. Jistě to musí být nádherný pohled, hlavně pro někoho kdo vypadá jako bůh krásy.

"No dobrá no," povzdechnu si s se zapřením o jeho široké rameno se zvednu do stoje. "Vybral bys mi prosím nějaké oblečení ze skříně?" poprosím ho, když už stojím mezi dveřmi na půli cesty do koupelny.

"Jistě. Ty zatím můžeš jít do koupelny a já ti něco vyberu," usměje se a vydá se k mé obrovské skříni, která je plná oblečení.

Při pohledu do zrcadla se zděsím toho, jak vypadám, jelikož je to ještě horší, než jsem si myslel. Se vážně divím, že ten Harry neutekl.

Úspěšné ze sebe udělám někoho, na koho se dá alespoň koukat. Ve svém pyžamu, alias velkém tričku a kalhotkách se vrátím zpátky do pokoje, kde už na mě na posteli čeká můj dnešní outfit.

Harry už odešel pryč, takže je můj pokoj prázdný. Všimnu si, že mikina kterou nachystal není moje, z čehož usoudím, že mi dal svoji. Okamžitě k ní přiběhnu a vezmu si ji do rukou. Zabořím do látky nos, načež ucítím tu nejdokonalejší vůni na světě. Tohle je odteď má nejoblíbenější mikina.

Navléknu na sebe pohodlné černé tepláky společně s obyčejným černým tričkem, které má dole značku Nike, které mi tady Harry nachystal a jako třešničku na dortu si na sebe dám i jeho mikinu.

Vezmu si do ruky, batoh s nachystanými věcmi do školy a bleskovou rychlostí seběhnu dolů do kuchyně, kde spatřím Harryho u plotny.

"Kde je máma s Lottie?" zeptám se na první otázku, která mě napadne, jelikož zrovna ty dvě jsou tady vždy nejdříve.

"Říkaly, že jdou dnes na snídani do nějaké kavárny, takže mě napadlo, že ti udělám nějakou větší snídani, jelikož jsi až moc vyhublý," poznamená chytře, načež protočím očima. Vím, že jsem hubený, ale nemůžu za to. Mám prostě moc rychlý metabolismus.

"A co kuchtíš?" přijdu k němu, opřu se o jeho rameno a nahnu se nad něj, abych viděl, co to vlastně dělá.

"Lívance," odpoví jednoduše. Na rozehřáté pánvičce je již vylité těsto, ze kterého za chvíli budou lívance.

"Voní to vážně dobře," pochválím ho. Nevím, co mě to popadlo a ani kde se ve mně taková odvaha objevila, ale obejmu Harryho zezadu okolo pasu a hlavu si zabořím mezi jeho lopatky. V této poloze setrváme celou dobu, co dělá lívance. Poté to všechno sníme, přičemž nezapomenu Harryho obličej pomazat nutellou. Ovšem, nevypadalo, že by mu to vadilo, když jsem mu to poté polibky odstranil.

"Připraven do školy, Lou?" zeptá se mě můj nejoblíbenější kudrnáč, když už jeho auto stojí před školou a čeká se jen na mě, kdy už vypadnu pryč.

"Asi," řeknu nejistě, jelikož vím, co mě zase bude čekat. Kdybych mohl, tak bych tam vůbec nechodil a učil bych se doma, ale naše škola něco takového nedovoluje.

"Odpoledne tě vyzvednu, Lou" řekne, což pochopím jako znamení, že už mám vážně zmizet pryč. Proto jen smutně kývnu a otevřu dveře auta.

"Počkej ještě, maličký," zastaví mě při zavírání dveří. Zmateně na něj pohlédnu. Ukáže mi, že se mám k němu nahnout, což udělám, načež na mých rtech přistane sladký polibek. Možná tenhle den přece jen nebude tak špatný.

Hii, konečně je konec školy a mám samé jedničky. Bože, jsem tak ráda, že už tam nemusím s budu mít teď více času na psaní.

                STORYTIMEEEE

Jsem dneska šla na to předávání vysvědčení, že jo. No a pak jsme ještě byli se spolužáky venku. Pak jsem šla na autobus, který mi jel 10:40, přišla jsem tam v ten čas a ten debilní řidič už odjížděl, takže jsem kvůli tomu debilovi musela jít 3 km v úplně debilních botech. Agh. Nenávidím toho člověka.

Ale aby to tady nebylo tak negativní. Když jsem šla, viděla jsem dům, který měl číslo popisné 28

Mějte se hezky a zatím byee <3

All the love     E