Colorblind [L.S.] ✓

5. Kapitola

Louis

"Ahoj Louisi, přišel jsem tě vyzvednout a taky bych se ti chtěl omluvit za ten včerejšek. Nebylo to ode mne hezké. Neměl jsem se ti smát," vysvětlí mi. Jediné, na co se zmůžu, je naprázdno otevřít pusu.

"Ale jak jsi věděl v kolik končím a kde studuju?" zeptám se zmateně. Vůbec nechápu, co se to právě děje. Taky mě celkem udivuje, že se mi chce Harry omluvit. Je to od něj opravdu moc hezké a pozorné.

"No tvoje mamka mi řekla, kde studuješ, ale to v kolik končíš jsem nevěděl, takže tady stojím už hodinu," nervózně se zasměje a podrbe se na zátylku. Jde vidět, že si přijde hodně trapně, ale na tomhle není opravdu vůbec nic trapného. Neřekl bych, že tady na mě bude tak dlouho čekat. Kdyby to byl někdo jiný, tak už by dávno odešel. Na Harrym jde ale vidět, že je dobrý člověk, což mi teď dokázal, protože činy jsou důležitější než slova.

"Tedy Harry, nevím, co na to říct, ale děkuju, že jsi na mě počkal." věnuju mu úsměv, který mi v mžiku oplatí tím jeho ďolíčkovým. Vážně nemám slova na to, abych mu řekl, jak moc vděčný vlastně jsem. Něco takového pro mě nikdo nikdy neudělal.

"To nic nebylo. Jen doufám, že se na mě nezlobíš," zatváří se provinile a úsměv mu zmizí z tváře.

"Jasně, že už se nezlobím. Vlastně jsem se nezlobil vůbec. Jen prostě, jsi pro mě v podstatě cizí člověk a já nemám rád nové lidi, protože se bojím, že by se mi smáli za mou nemoc. Vím, že tobě to nevadí, ale i tak jsem byl příšerné nervózní a prostě toho na mě bylo včera moc a já to nevydržel. Většinou všechny pocity ventiluju slzami, jelikož se hned poté cítím lépe." dokončím můj dlouhý monolog. Myslím, že Harry má právo na to, vědět všechny tyto věci. Sám mi ukázal, že je člověk, kterému můžu věřit.

"Jsem moc rád, že na mě nejsi naštvaný a taky jsem vděčný za to, že jsi mi řekl všechny tyto informace. Moc si toho vážím, Lou." osloví mě zdrobnělinou mého jména. Nechápu, jak na mě může být tak hodný. Kromě členů mé rodiny se mi vždycky všichni smáli.

"Jo no, není zač," vytlačím ze sebe. Proč jsem tak trapný?! On mi tady poděkuje a já mu ani neumím normálně odpovědět. Naštěstí mě pochopí a tak se jen zdvořile usměje.

"Ještě k tomu jak jsi říkal, že jsem pro tebe úplně cizí člověk. Přijal bys mé pozvání na horkou čokoládu?" nadějně se na mě podívá. Já mu prostě nedokážu říct ne. Proto jen kývnu a chytnu popruh mého batohu o něco pevněji. Kdo by nemiloval horkou čokoládu? Šťastně se usměje, což mi přivodí jemné šimrání v podbřišku.

"Když jsem pro tebe šel, všimnul jsem si jedné kavárny, která vypadala opravdu hezky." řekne po cestě, kdy jen mlčíme.

"Asi vím, kterou myslíš. Je moje oblíbená a moc lidí o ní neví," přikývnu na souhlas a trošku popoběhnu, abych ho dohnal, jelikož dělá moc velké kroky. Naštěstí si všimne, že ho mírně nestíhám a zpomalí.

"Tak prosím," otevře dveře, načež lehce zčervenám. Líbí se mi, jaký je to gentleman a jak se umí chovat. Mnoho takových lidí už není. Tiše mu poděkuju a vstoupím dovnitř.

Sedneme si ke stolu, který je úplně vzadu, abychom měli více soukromí. Harry mi samozřejmě nezapomene odsunout židli, čímž si vyslouží další z mých stydlivých úsměvů.

Za chvíli k nám přijde servírka, u které nám Harry objedná dvě horké čokolády s extra šlehačkou. Doufám, že je mu jasné, že za sebe zaplatím. Jelikož sem občas chodím, moc dobře vím, kolik všechno stojí a tohle rozhodně není levná záležitost.

"Takže pojďme se poznat," usměje se Harry, když nám donesou naše nápoje, načež mi nezbývá nic jiného, než jen souhlasit.

Dobré odpoledneeee, zítra už je škola, takže začínám pomalu upadat do depresí :D

Mějte se hezky a zatím byeeeeee <3

All the love       E