Colorblind [L.S.] ✓

Epilog

Louis

Já vidím barvy! Co se to právě stalo?! Zmateně se kolem sebe začnu rozhlížet a koukat na všechny ty odstíny barev, které mi byly celý život skryté.

Omámeně vstanu z nemocniční postele a vydám se k oknu, abych konečně spatřil všechny věci z nového pohledu, který se mi naskytl.

Opřu se k bílý parapet a uchváceně sleduju život venku. Je to tak kouzelné, vidět v ostrých a jasných barvách.

Harry

"Můžu ho vidět?" zeptám se zoufalým tónem plným naděje. Vážně už ho potřebuju vidět, nebo se zblázním.

"Samozřejmě. Pojďte za mnou," usměje se sestřička a ukáže před sebe. Nejistě se kouknu na Liama, který mi s úsměvem odvětí, že na mě počká.

Zhluboka se nadechnu, když znovu spatřím ty zářivě bílé dveře, které mě dělí od mé princezny.

Zaklepu, ale nikdo mi neodpoví, takže předpokládám, že Louis pořád spí, což si hned vyvrátím, když vstoupím dovnitř a spatřím Louise, který stojí u okna a kouká ven.

"Lou?" zašeptám nevěřícně, načež se na mě překvapeně otočí.

"Zlato!" tentokrát vykřiknu a přiběhnu k němu, načež si ho přitáhnu do náruče, kde ho pevně sevřu.

"Hazzy, já vidím barvy," vzlykne mi do ucha. Prudce se nadechnu a trošku si ho od sebe odtáhnu, abych mu viděl do obličeje, který je plný radosti.

"Ty si děláš srandu, že jo?" zašeptám nevěřícně a přesunu dlaně na jeho tváře, které hned poté pohladím.

"Nedělám," začne kroutit hlavou a z jeho oček začnou téct slzy dojetí.

"Miluju tě," řeknu hlasem plným lásky a přistisknu své rty na ty jeho. Tohle mi tak moc chybělo.

"Já tebe taky, Hazz," šeptne mi Lou do rtů a opře se čelem o to mé.

∆∆∆∆∆∆∆

"Harry," vykřikne na mě Louis jeho pronikavým hlasem. Zvednu se z naší postele a vyjdu z naší ložnice. Ano, slyšíte správně, naší. Už je to asi rok, co spolu bydlíme a já nemůžu být šťastnější. Lou teď studuje poslední rok na střední škole, což nás oba stojí hodně nervů, jelikož jeho spolužáci nejsou ti nejhodnější lidé na světě. Doktoři nám řekli, že to co se stalo Louisovi, se snad ještě nikdy nestalo a je to v podstatě zázrak. Dělali mu spoustu testů, ale nepřišli na nic jiného než na to, že je jeho zrakové centrum trochu porušené, ale nedokáží říct, jak je to všechno možná. Každopádně, všechno je v pořádku a my si užíváme našeho společného života.

"Co se děje, zlato?" usměju se na něj, když přijdu do obýváku a všimnu si, že sedí na velkém parapetu a pozoruju vše, co se děje venku. Od té doby, co vidí barvy, je tam skoro pořád, ale ani se mu nedivím, když celý život neviděl skoro nic a teď dokáže vidět všechno.

"Pojď sem, prosím." Uvolní mi místo vedle něj, čímž mi naznačí, abych se k němu posadil. Udělám tak, přičemž ho hned obejmu kolem pasu a on si položí hlavu na mé rameno.

Podívám se ven a spatřím jednu věc, kterou Lou naprosto miluje.

"Dívej, Lou. Duha."

Konec.

Omg, tohle už je konec. Já to nechápu. Na tenhle příběh jsem celkem pyšná a některé kapitoly se mi dost líbí. Doufám, že se tahle knížka líbila i vám.
Znovu tuhle kapitolu věnuju vám všem, protože vy všichni jste mě motivovali k tomu, abych psala a zlepšovala se v tom. Všechny vaše komentáře a hvězdičky mě vždy potěšily a byla jsem za ně opravdu ráda. Takže hrozně moc vám všem děkuju. Jste naprosto úžasní! <3
Určitě bych byla ráda za vaše názory.

Also na mém profilu najdete už novou Larry ff s názvem Kings, takže určitě mrkněte, pokud máte zájem.

Takže mějte se hezky a byee <3

All the love      E