Neexistující dívka, která přelstila korejského mafiána

Kapitola 12 - Vincent van Gogh

V OPHK panoval zmatek. Šéf si nebyl jistý, jestli je více otřesen tím, co právě zhlédli, nebo tím, že si myslel, že to Yoonji s mafiánským bossem sluší. Nicméně, trochu podezříval kolegu Yoongiho z opilosti a taktéž z toho, že nejspíš zapomněl na prostý fakt, a to ten, že to v jeho rozkroku nebude vypadat podle Jinových představ. 

Do toho všeho zrovna volalo skryté číslo na linku cenrály OPHK a volající si ho přál k telefonu. Namjoon si pomyslel, že až tohle skončí, první, co navštíví, bude psychologická poradna, a s povzdechem se vydal vstříc telefonu. 

Jeho žena, Jimin a párek vědců zůstali stát v místnosti s horšími supy, než byl náš velectěný gangster - s exekutory. 

Soyeon chvíli pozorovala mladou ženu na obrazovce a během minuty si vše pospojovala. Naklonila se k Jiminovi a zeptala se ho fascinovaným šeptem: „To je předseda Yoongi?"

Musí se nechat, že nebyla o nic fascinovanější než Jimin sám, když odpověděl. „Ano, sám jsem ho oblíkal." Přičemž se dmul pýchou víc, než bylo zdrávo, a přičemž samozřejmě svá slova myslel tak, že vybíral návrh předsedova outfitu, ne že ho oblékal doslova, to předseda zvládnul docela sám. 

Šéf se vrátil a ruce se mu třásly tak moc, až si jeho žena pomyslela, že má určitě Parkinsona a chytila ho za ruce, aby ho uchlácholila. „Kdo ti volal, lásko?" zeptala se svého muže, jako by byli v místnosti docela sami. 

„Tomu nebudeš věřit," zachraptěl Namjoon, jako by jen jí odpovídal. „Byl to prezident státu."

Soyeon mu to věřila. A Jimin taky. Ale bohužel byli jediní. Exekutoři se dobrých pět minut lámali smíchy ve svých vypasených pasech. „Vypněte, prosím vás, už to porno," požádal ho jeden z nich při odchodu. 

Jediné, na co hlavní odborář myslel, když odcházeli, bylo, že už musí kurva něco udělat. 

Sluha Tae si volnosti pohybu v novém prostředí vážil, a proto se rozhodnul poznat svět ze strany, z jaké ho ještě nezná, protože nemůže. První polovinu svého života strávil ve tvrzi (spíš zřícenině) a tu druhou v mafiánském táboře. Tohle byl svět, který ještě neznal. Svět, o kterém netušil, že se za hranicemi Sanghamského lesa vůbec nachází. 

Magií moderního světa byl mladičký dobrodruh doslova očarován. Vzhledem k oděvu (jaký mu poskytli agent Kook a Jimin) se navíc cítil velmi sebevědomě, protože dle vizáže ostatních, které potkával, sem zjevně zapadal, a to se mu stávalo málokdy. Prvně se šel projít do parku, kde uviděl osamoceného nebohého pejska uvázaného na podivném postroji za drátěný plot, zatímco bezstarostná paní mluvila opodál do nějaké krabičky. Šlechetný Tae se tedy rozhodl, že nebohé zvíře ochrání před tou stvůrou, vyvlékl jej z postroje a popadl do náručí. Když se za ním vyjevená paní zběsile rozběhla, prostě spoléhal na to, že umí utíkat rychleji než ona. Měl pravdu.

Štěňátko pojmenoval Kim Yeontan, Kim po sobě a Yeontan, protože se mu to jméno prostě líbilo. Posléze ovšem zjistil, že se štěnětem v ruce ho nechtějí pustit do věcí, jež se zvou GALERIE, KINO nebo obchod s oblečením s nápisem GUCCI, jež se mu tuze zamlouval. Usoudil tedy, že bude moudřejší odnést štěňátko zpátky do bezpečí - do kanceláře toho hodného pána, Namjoona - a poté se teprve vydá poznat ta další místa, to dá rozum. 

A přestože cestou na ta ostatní stanoviště minul velkou spoustu podobně opuštěných pejsků, ovládnul svůj chtíč a doufal, že jim pomůže někdo obdobně chrabrý, protože věděl, že víc než jedno štěně by mu matka nedovolila, a on měl přeci soudnost.