Neexistující dívka, která přelstila korejského mafiána

Kapitola 27 - Mafiánská tancovačka

Za dveřmi stál ten, kdo si asi myslíte – Taehyung s Yeontanem v náručí a jeho matka. „Dobrý den, pane, nejdeme příliš brzy?" oslovil Namjoona, když otevřel dveře. „Totiž... pan Jimin říkal, ať vás navštívíme co nejdříve poté, co se zorientujeme, že budete velmi..." potěšen říct nestihl, jelikož mu ctěný pán prásknul dveřmi před nosem, aby se mohl poradit se ženou.

„Kurva," ulevil si Namjoon. „Já je snad zaškrtím. Všechny tři!" Odfrkl si. Soyeon ho napomenula, ať je slušný a ať pustí návštěvu dál, že to je přeci nezdvořilé nechat je stát přede dveřmi. Namjoon tedy jen zvedl ruce nad hlavu, že je to jako na ni, pokud to zle dopadne, ale nakonec ustoupil a musel uznat, že byl mile překvapen.

Když otevřel dveře podruhé, promluvila prvně paní, představila se jako bývalá zaměstnankyně Odboru historické diskriminace a vtiskla mu do ruky starodávný falešný prsten, na který Namjoon se svým IQ 148 zůstal vyjeveně asi půl minuty zírat, jako kdyby nic podobného v životě neviděl.

„Yoongi, ty zmetku..." vydechl potom do prázdna a tisknul prsten na hrudi. „Tys tu sračku našel..." Opakoval pořád dokola, dokud si neuvědomil, že na něj zírají další tři lidé a pes a pozval tedy návštěvu konečně dál.

Předseda Yoongi spal téměř celý následující den. Věděl, že je v hajzlu. Oddělovat ve své hlavě vlastní osobnost od té Yoonjiné se zdálo být čím dál tím těžší a neúnosnější. Navíc právě přepsal dějiny úplně špatným způsobem a nechal zemřít někoho, kdo v původní verzi vůbec zemřít neměl, přičemž nechal přežít Jina, který v původní verzi zase neměl přežít, a to všechno kvůli svým hloupým citům.

Ještěže to dneska v noci skončí, pomyslel si, vstal asi o půl čtvrté odpoledne z postele a napsal mafiánovi dopis, respektive Yoonji napsala mafiánovi dopis na rozloučenou (a nutno dodat, že vypadal přesvědčivě negramotně vzhledem k tomu, že píšící ruka nikdy předtím nepsala ptačím brkem).

Drahý Jine,

omlouvám se. Tohle nezvládnu. Nevím, co jsem si myslela, když jsem řekla „ano". Nevím, co sis myslel ty – asi nic, jako ostatně vždycky.

Nevím, co vidíš ty, asi jen mžitky, které se dostavují po požití alkoholu, ale já vidím jenom nás dva jako děti na houpačce na hřišti (takové té pro dva, kdyby sis nebyl jistý). Ze začátku je to vždycky legrace takhle si hrát, chvíli máš navrch Ty a chvíli já. Postupem času se začnou ukazovat rozdíly, nesrovnalosti, které nás zabaví na další chvíli, ze kterých můžeme těžit. A na konci? Hloupá rutina.

Promiň, že jsem Tě okradla a opustila. Věř mi, nedělám to proto, že bych byla tak hloupá. Já nepatřím do Tvého světa a Ty do toho mého.

Nevím jak Ty, ale já už jsem párkrát na takové houpačce s jinými lidmi seděla. A vždycky jsem byla ta hloupá husa, která tam div nevyseděla důlek, když ten druhej dávno odešel. Dneska poprvé taková nebudu. A omlouvám se Ti za to, upřímně a hluboce, protože vím, že si to nezasloužíš nebo alespoň rozhodně ne víc než ti, kteří takhle ponížili mě.

Prosím, odpusť mi to. Nebo na to aspoň (jako na všechno) zapomeň.

Tvá,

Yoonji

Ozvalo se klepání na dveře. „Můžu dál?" strčil dovnitř hlavu všetečný a vysmátý Hoseok. Yoongi, který se snažil dopis vsunout do starodávné obálky tak, aby ji neroztrhal dřív, než by být roztrhána měla, mu pokynul, že jako může, ale ať raději zavře dveře, poněvadž na sobě nemá dámské šaty. „Pán Jin si žádá přítomnost slečny Yoonji u oslav svého úspěchu. Prý o ni měl strach, protože se celý den neukazuje." Vyřídil usměvavý mnich.