Neexistující dívka, která přelstila korejského mafiána

Kapitola 25 - Jak agent Kook o panictví přišel

Kdo si myslel, že žádost o ruku byla soukromá záležitost, byl by těžce naivní. Koneckonců, i šéf bývalého OPHK to sledoval. A Jimin, který chtěl být pro jednou nápomocný, kdyby došlo k nějakému stavu nouze (protože k tomu zatím došlo vždycky, že jo?), poslouchal za dveřmi a vzdal to až tehdy, když kolem něj prosvištěla slečna Yoonji (spěchající pro provaz) se slovy: „Vypadni, šmíráku."

Jimin se nenechal přemlouvat dvakrát. Myšlenka střídala myšlenku, až se jeho mysli jala ta jedna – nejgeniálnější. Musí agenta Kooka nějak šikovně přimět k tomu, aby ho také požádal o ruku. No nebylo by to romantické zasnoubit se v devatenáctém století?

Agent Kook si užíval zaslouženého odpočinku za způsobenou zdravotní újmu. Všichni prasáci na něj byli hodní a milí, pořád okolo něj skákali a splnili mu první, poslední i to nejbizarnější přání. Zrovna na verandě popíjel mléko, užíval si krásný pohled na oblohu a obdivoval mraky, z nichž měl každý jediný úplně jiný tvar, když ho z tohoto ráje Jimin vyrušil tím, že se před ním začal nakrucovat.

„Nechceš mi něco říct?" zeptal se ho.

Agent Kook se na chvíli zamyslel. Chtěl po něm snad, aby přiznal, že při závěrečných zkouškách na post tajného agenta opisoval, jinak by mu ten odznak v životě nedali, protože své práci prostě nerozumí? Nebo snad měl popravdě říct, že kočka jeho babičky se nezaběhla, jenom ji taky omylem zastřelil, když trénoval?

Nakonec ho to však trklo. O čem by asi mohl chtít mluvit člověk, se kterým má poměr? Co na jeho životě ho asi zajímalo tolik, že to nejspíš vyčmuchal? Vždyť je to nad slunce jasné!

„Tak dobře," povzdechl si agent Kook. „Nejsi zdaleka můj první."

Jimin vytřeštil oči. „Co prosím?" vyjel na něj. „Tak o tom se snad bavit nebudeme!" Dožral se. I o něm bylo přeci známo, že byl párkrát se ženou, ale rozhodně se nehodlal o tom bavit. Snažil se celou svou minulost zapudit někam do nejzazšího koutku mysli.

„Holek jsem měl pár," pokračoval však agent Kook. „Dalo by se to na prstech spočítat... No dobře... Možná ne úplně na prstech... Tak třeba na řasách... Ale zajímavé je, že jsem o panictví nepřišel s holkou." Tak to závidím, pomyslel si trpce Jimin. „Stalo se to jednou při misi. Jmenoval se Igor, žil v desátým století, takže už teda umřel a ani tady bychom ho nepotkali a byl to nějakej ruskej car nebo někdo..."

„Víš, to naštve, když ti umře první láska," ušklíbnul se agent Kook smutně. „Ještě, že jsem ho nemiloval." Dodal. „Ani už si moc nevzpomínám, co jsem měl na té misi za úkol. Zastřelit ho...? Hm... Možná... To si ale myslím, že jsem neudělal. Asi se mi nechtělo nebo tak."

Jiminovi div nevypadly oči z důlku. Tohle byly přesně ty věci, které o agentu Kookovi nikdy nechtěl vědět. Ale tak pokud je to má sblížit...

Potom agent Kook naštěstí k jeho úlevě změnil téma. „Už má předseda ty prsteny?" zeptal se.

Je sice pravda, že Jimin byl zklamán, protože ještě pořád trochu očekával, že ho agent požádá o ruku, ale alespoň už nepopisoval svůj sexuální život. „Nemám páru," přiznal popravdě. „Vyhnal mě odtam."

„Jeho smůla," mávnul rukou bezstarostný agent. „Mohl si nechat pomoct a zase je v tom sám." Odmlčel se. „Hele, možná bych ti to neměl říkat," kousnul se do rtu, „ale tak já ti to řeknu..."

„O co jde?" zeptal se dychtivě Jimin, který zbožňoval drby a tajemství (ale hlavně ty drby) a bez jakýchkoliv hlubších úvah se posadil agentu Kookovi na klín.

„Totiž..." agent si nepřestával žužlat ret, „věc se má tak, že náš šéfíček si myslí, že ho předseda Yoongi zradí." To byla ostatně poslední věc, co Namjoon říkal agentům před každou misí, a sice: „Kdybyste něco pohnojili a já byl tak zoufalej, že pošlu předsedu do terénu, nesmíte mu nic žrát, když už tam bude. Já ho mám rád, ale... však víte... není moc týmovej hráč. Tak to radši neposerte."

„Jak na to přišel?" zamračil se nyní nechápavý Jimin, který považoval vrchního spoluodboráře za důvěryhodnou osobu.

„Jednoduše," tvrdil agent Kook. „Namjoon ho sem poslal, protože byl zoufalej. To je asi pochopitelný. Namjoon ale zároveň věděl, že nikdo nezvládne tuhle situaci líp než předseda Yoongi. Teda až na mě, ale já jsem byl zajatej, takže to se nedá takhle brát. Až doteď to vlastně fungovalo. Ale pokud si pamatuju pár věcí z historie, většinou jsou to data úmrtí. A podle těchto historických dat Sup Jin na tom posledním zaznamenaným souboji natáhne brka..."

„A ty myslíš...?" Jiminovi začalo bít srdce ostošest, div nezačalo v jeho hrudi dělat kotrmelce. Jó, konspirační teorie, ty byly snad ještě lepší než drby.

„Ano," přikývl agent Kook. „Myslím, že bych mohl toho hajzla oddělat jednodušeji, kdybych mohl do souboje." Agent Kook si nikdy nebyl jistý, na čí je vlastně straně. Věděl jenom to, že musí postupovat podle protokolu.

„Já se chtěl zeptat, jestli si myslíš, že se předseda pokusí toho debila zachránit..." ohradil se Jimin. „Protože pokud i ty víš, kdy má Sup Jin zemřít, pak to předseda ví nejspíš taky..." Jimin vyskočil na nohy a začal trylkovat po verandě. „A nechat toho už tak dost prohnilýho švába tady hnít pár let navíc, když má v pátek umřít, je proti předpisům?"

„Já ani nevím... Asi...?" odtušil agent Kook.

„Ty... kokote?" oslovil Jimin svého milého po chvíli procházení.

„Hm...?"

„Mně to nedává smysl," vysvětlil Jimin, který pro jednou zapojil mozek, opatrně. „Jen já jsem ten spis četl celej před tím, než jsme sem odjeli. Vlastně." Bylo by to lehčí, kdybych nebyl tolik zapomnětlivý, dodal si pro sebe v duchu.

„Proč jsi to udělal?" nechápal agent Kook.

„Protože jsem chtěl být připravenej. Měl jsem o tebe strach. A předseda Yoongi to číst nechtěl, protože seš mu ukradenej. Ale to teď vynechme," mávnul Jimin rukou. „Pamatuješ si na tu paní, která se ukázala být bývalou členkou Odboru historické diskriminace?"

Agent Kook přikývl. Matně si to pamatoval.

„V tom spisu se píše, že ten prsten byl původně její," Jimin pokračoval ve výkladu. „Jenomže věci se jí zkomplikovaly, narodil se jí syn, zůstala tady, znáš to... Asi jsem si to nějakým omylem pospojoval, když jsem viděl Taehyunga na tom stole. Proto jsem jí navrhl, ať se vrátí k nám do dvacátýho prvního století. Uznávám, že jsem byl připravenej použít cetku, kdybych se mýlil."

„Takže ty tohle všechno víš, zatímco předseda ne," zkonstatoval agent Kook, co vyplynulo již z předchozí myšlenky. „Nemusí nutně vědět, kdy Jina zabijou. Namjoon možná nechtěl, aby to věděl."

„Přesně tak," přisvědčil s úsměvem Jimin, který byl i trochu sobecky rád, že intelektem oplývá v tomhle páru více on. „Ale to není všechno." Poučil agenta Kooka. „V tom spisu se dále psalo, že chlapci, kterého mafiáni s matkou zajali, bylo jedenáct, možná dvanáct let, nevíme přesně, mladému mnichovi, ve skutečnosti nadějnému tajnému agentovi, mohlo být tenkrát možná patnáct. A kolik je v dnešní době našemu slavnému mafiánovi? Vždyť on a předseda by mohli být asi tak podobně staří. Myslíš, že by už v osmnácti byl hlavou gangu a přepadal tvrze...?" nechal dramaticky doznít svou otázku.

Agent Kook, který zaboha nepochopil, kam tímhle vším Jimin vůbec mířil, zamumlal otrávené: „Jo, myslím."

„Takže si nemyslíš, že by Sup Jin před deseti lety a Sup Jin dnes mohli být jiná osoba?" nadhodil Jimin, který se nerad vzdával posledního stébla naděje, neúnavně znovu.

Odpovědí bylo však i tentokrát nezaujaté: „Ani ne." S dodatkem: „To by bylo trochu moc přitažený za vlasy, ne?"

Jimin netušil, jak by měl nedůvtipného agenta dále přesvědčovat o téhle teorii, nutno dodat, že si ji teprve sám vymyslel.

A tak se raději místo dalšího konspirování rozhodli uspokojit základní živočišné pudy, což měl Jimin snad ještě raději než drby.