Neexistující dívka, která přelstila korejského mafiána

Kapitola 14 - Den s prezidentem

Pokud byly všechny předchozí dny šéfa OPHK špatné, den s prezidentem (jak se mu ještě dlouho poté přezdívalo) byl vskutku nejhorší z nich. Nejen, že omylem při nuzné snídani pozřel laxativa, takže byl ještě těsně před setkáním několikrát na toaletách (a to byl ten samý den, kdy mu došlo, že po budově kromě „odborných" pracovníků pobíhají ještě dvě uklízečky, které si musí chodit ulevit na veřejné WC do supermarketu, protože je nikdo nepovažuje za důležité a většinou pomíjí jejich existence, což, jak se Namjoon toho rána dovtípil, byla asi diskriminace), ale zbytek příprav dokonce strávil s pláčem ve svém šatníku, kde střídavě ležel schoulený v klubíčku nebo si nacvičoval artikulaci.

Prezident Korejské republiky (ne té lidově demokratické, nýbrž té jižní) byl v té době Mun Jaein a měl členství v demokratické straně Korey, protože demokracii miloval. Respektu k ní ho naučil patrně jeho otec, severokorejský uprchlík.

No a nyní si v nejlepším obleku a rukavičkách, s neutrální náladou nakráčí do zasedací místnosti OPHK, nejvíce nenormálního zařízení jak v jeho milované zemi tak pod Sluncem. Když proti němu mínil zasednout šéf organizace, známější jako Kim Namjoon, ještě známější pod novou obchodní značkou „šulin", jak na potvoru se mu zasekla židle o roh stolu, se kterou začal zápolit tak citelně, až se jedno pojízdné kolečko odkutálelo. Místo zasednutí ke stolu si tedy nejprve nervózně popostrčil brýle (které nebyly dioptrické, ale byly alespoň slušivé) blíže ke kořeni nosu a nasucho polkl.

„Dobrý den, pane," uklonil se, pozdravil tedy prezidenta státu ještě ve stoje a byla to ta nejvyšší hláska, jakou za svého života kdy vydal.

„Dobrý den," pokynul mu hřmotným hlasem pan prezident a nabádal ho pohybem ruky, aby se posadil. „Podívejte, pane Kime," složil ruce na stůl, když se šéf organizace konečně posadil. „Já nevím, o jaký nejapný druh vtipu se vaše firma pokouší, ale stížnosti na ni se mi hrnou pod nos dnes a denně."

Šéf firmy znovu nasucho polkl. Netušil, co má staršímu muži povědět, aby ospravedlnil chování své i svých zaměstnanců, a tak zůstal raději mlčet a natáhl se pro sklenici vody, čímž poskytl prezidentovi prostor, aby pokračoval v hovoru.

„Odbor předcházení historickým katastrofám nemá v popisu práce dělat si z historie šoufky, přestože hlavní sektor se jmenuje tak příhodně, jak se tu jmenuje. Uvědomte si, že jediné, čeho jste za své kariéry dosáhl, bylo a) strkání nosu do věcí, které jste více rozdrbal místo, abyste je napravil a b), což je možná ještě horší, si tropíte legraci z velevážených pánů exekutorů tím, že jim pouštíte po domácku natočené porno. Nenutno dodávat, že pochybnější herce jste si snad ani najmout nemohl." Prezident se odmlčel, aby nyní i on svlažil hrdlo. „Vyslal jsem pár agentů tajných služeb, aby našli váš filmový štáb," pokračoval a šéf OPHK, který mu seděl naproti, v duchu popřál pánům agentům hodně štěstí. „I pro vás to bude lehčí, když budete spolupracovat," dodal prezident na konci proslovu. „Co říkáte, pane Kime?"

Tak se „pan Kim" rozhodnul poprvé ve svém životě říct někomu celou pravdu. Celou. Pravdu.

Ta zněla ve zkratce (která není až tak zkratkovitá jako spíše hodně obsáhlá) nějak takto: Jak pravily kroniky, kdysi dávno, za devatero horami a devatero řekami odsud (od Soulu, lépe řečeno od místnosti, ve které probíhalo jednání šéfa OPHK s prezidentem) se jeden nuzný muž v roce 1840 rozhodnul vybudovat tvrz a stát se šlechticem, protože co na tom proboha může být těžkého, není-liž pravda? No a protože existuje jistý odbor, který se zabývá „změnou životního stylu chudších vrstev ve věku předchozím" (odbor historické diskriminace nebo tak nějak se to jmenovalo), nasadil do akce svoje lidi. No a protože tento odbor samozřejmě nediskriminuje, poslal budoucímu šlechtici ze svých řad ženy i muže.