Když jsme dozpívali koukali jsme na sebe jak dva tupci.
Po chvíli Luk chtěl něco říct ale já ho předběhla, řekla jsem že chápu že to byl jen omyl v škoku a že mě sice mrzí že to tak necítí ale já to tak cítím a proto se budu už držet dál i když tomu moc nevěřím že mi půjde se držet dál.
Když jsem dokončila svůj proslov tak jsem se chtěl zvednout a odejít ale Luk mě chytil za ruku a stáhl zpátky.
Řekl že kdybych chvíli mlčela a nechala ho mluvit tak bych to možná pochopila, prý že když mě políbil tak to chtěl udělat už dávno ale bál se že já to tak cítit nebudu, a že nechce abych se od něho držela dál že naopak chce abych mu byla stále nablízku a že ho strašně mrzí že jsem si myslela to co jsem si myslela ale že chápe proč jsem si to myslela.
Protože potom jak se ke mě choval nešlo mít jiný názor.
Na jednu stranu mě to potěšilo ale furt jsem měla za to že se znova stane to co včera nebo ještě minule.
Na chvíli jsem sklopila pohled k nohám a Luk se mě se starostí v hlase ptal co se děje,
i když jsem tu nechtěla říct tak jsem mu to řekla, přesněji jsem mu řekla že mám strach z toho že se naštve a odnesu to já, nejdřív facka pak mě seřve a pak se omluví na to já nemám sílu.
Řekl že lituje toho že to vůbec někdy udělal, a že slibuje na skupinu že se to nikdy nestane.
A jestli se to někdy stane tak sa radši sám zabije.
