Potrestaní bohové [CZE]

Prolog

Doktor Stephen Strange a Wanda Maximoff stáli mlčky vedle sebe. Vypadalo to, že důvěra mezi nimi nebyla ještě tak velká, aby spolu dokázali otevřeně mluvit o svých obavách nad tímhle vším a tak většina jejich myšlenek probíhala jen v jejich hlavě. Nakonec si Strange nepatrně povzdechl a zeptal se, „bude to opravdu fungovat?"

Wanda neodpověděla hned, ale po chvíli nepatrně kývla hlavou, „jistě že bude..."

Oba stáli před dvěma celami, v jedné byla omráčená žena a v druhé muž, který se začal probírat jako první.

„Co to k čertu..." zmateně se posadil a když si v rychlosti prohlédl, kde je a že ho někdo sleduje, rychle vstal a došel až k mřížím. Prohlédl si Wandu i Strange, nebyl si jistý, jestli se znali s jeho budoucím já, ale aktuálně nepoznával ani jednoho. Z výrazu Strange ale usuzoval, že on už měl tu čest, „co chcete? Kde to jsem?" poslední co si pamatoval, bylo, že byl v sídle TVA. Poté, co se vše – změnilo.

„Mé jméno je doktor Stephen Strange, už jsme se setkali, ale nakonec... ne tak úplně, že ano?"

„Na řeči není čas," Wanda mávla rukou a Lokiho oblečení se ve vteřině změnilo, uniforma z TVA se proměnila na klasické bílé tričko a džínové kalhoty, mimo to ale jeho dlouhé černé vlasy byly najednou krátké a na tváři měl mírné strniště, vypadal najednou jako klasický smrtelník. Loki jen vydechl, nad drzostí Wandy, když si prohlížel, co má na sobě a když si s hrůzou sáhl do krátkých vlasů, naštvaně se zamračil, „pardon!?" Chtěl jí to nějak vrátit, ale když zvedl ruku, nestalo se vůbec nic, chtěl něco říct, ale zaujatě si všiml, že se změnilo ještě něco dalšího. Podíval se na ruku, na které měl stříbrný náramek, na kterém bylo vyryto několik run. Nebylo těžké si domyslet, že díky nim přišel o své schopnosti a že na to rozhodně nestačí malé znalosti. Šlehl pohledem po Wandě, „hádám, že i tohle je tvoje práce?"

„Ano a rozhodně bych ti neradila, aby ses ho zkoušel zbavit, nemuselo by to pro tebe skončit dobře."

„A já bych ti radil, abys mi přestala vyhrožovat, ten kdo to zkusí, většinou taky neskončí dobře..." rozzlobeně na ni hleděl, „co má tahle šaškárna znamenat!?" Docházela mu trpělivost.

„Tvoje staré já by mohlo probudit moc velký rozruch, kdyby se někdo dozvěděl, že Loki Laufeyson je zpátky v New Yorku. Především poté... co si zemřel." Odvětil Strange.

Loki si sám nebyl jistý, jestli je zpět na časové ose, ze které přišel a na které i skončil jeho minulý příběh. Vypadalo to ale více než pravděpodobně, v New Yorku se stal jeho nexus a teď byl zpět. Poslední dny, týdny nebo roky, nebyl si ani jistý, kolik času od toho všeho uplynulo, byly více než zmatené, takže o jeden chaos navíc už ani tolik nešlo, „co je za rok?" Zeptal se.

„2024."

Loki pozvedl obočí, uběhlo dvanáct let od té doby, co napadl New York. Hned poté si ale vzpomněl, jak snadné bylo skákat v časové ose, kamkoliv jen člověk chtěl, jen na to mít ty správné nástroje. Už si zvykl, že čas kolem něj plyne najednou úplně jinak, „fajn a... teď jste mě slavnostně dopadli a za moje minulé i budoucí hříchy ze mě teď chcete udělat smrtelníka?" Skoro se nad tím až pousmál, bylo to absurdní.

„Ty víš, co se teď děje, je to tak? Víš, jak se to všechno stalo?"

„Asi budete muset být konkrétnější."

„Singulární časová osa byla narušena, říká ti to něco?" Zeptal se Strange se značnou ironii v čase, „máš s tím něco společného?"

Lokimu se okamžitě změnil výraz, když se vzpomínky na Sylvii vrátili v plné síle. Vzpomínky, které na chvíli potlačila jeho nečekaná situace. I přes stovky let, které prožil, přes tolik vzpomínek kolik měl, oproti těm několika málo, co měl s ní, jako by vše ostatní ustoupilo do pozadí, jako kdyby to byla už jen doba před ní a po ní. Strange chtěl svou otázku zopakovat, když se nedočkal žádné reakce, ale Wanda ho zastavila, zaujatě Lokiho sledovala. V jeho výrazu zahlédla něco, co sama znala víc než dobře. Ale jen na malý moment, než se jeho výraz zase změnil na jiný, na takový, který vypadal falešně. Pousmál se, „když mě tady držíte, asi více, co se stalo..."

„Ale nevíme toho dost..."

Chtěl pokračovat, ale v tom zavrzala postel ve vedlejší cele, což přilákalo pozornost všech. Žena, která v ní byla vyplašeně vyskočila, doběhla ke mřížím a zařvala na celou místnost, „hej! Co se to tady děje!?"

Mezi celami byla stěna, Loki nemohl vidět, kdo byl vedle, ale po hlase to okamžitě poznal, projel jim zvláštní pocit a sám pro sebe zašeptal, „Sylvie..."

„Okamžitě mě pusťte ven!" Praštila do mříží s vražedným výrazem a ozvalo se i cinknutí náramku na její ruce, totožného, jaký měl i Loki.