Potrestaní bohové [CZE]

#13 Překvapení

Loki se posadil ke stolu a chtěl se podívat do novin, které Sylvie donesla z malého obchodu v sousedství i s čerstvým pečivem. Když je ale chtěl zvednout, přišlo mu, že jsou nějaké těžké, otevřel je tedy už na stole a uprostřed ležela dýka se zdobenou rukojetí v koženém obalu.

Překvapeně na ni hleděl, když se za ním ozvala Sylvie, „nemám moc praxi s předáváním dárků, ale snad se ti líbí..."

Loki se k ní otočil, stála k němu zády u linky a dávala pečivo na talíř, „kde jsi ji sehnala?"

Sylvie vzala snídani ke stolu a ještě se vrátila pro pití, tyhle chvilky normálnosti prostě milovala, „myslíš, že ji nemohla mít ta milá stará paní ve svém malém obchodě?"

„To bych se dost divil..."

Sylvie jim přinesla i pití a posadila se ke stolu, „tak řekneme, že jí tam buď měla... nebo jsem jí sehnala jinak... kdo ví, třeba jsem ji sama měla už dlouho u sebe anebo jsem se třeba v noci tajně vykradla z domu a šla jsem ji ukrást jen pro tebe," pokrčila rameny a vzala si čerství croissant.

Loki se na ni podezřívavě podíval, „všiml bych si, že jsi odešla z domu..."

„Třeba jsi byl hodně, hodně unavený a spal jsi jako miminko," tak na něj mrkla, jako by přesně věděla, co za tou únavou stálo.

Loki přimhouřil oči, „Sylvie..."

„Ano?" Tvářila se nevinně.

Loki si povzdechl a svůj výslech vzdal, „ehm, děkuju..." začal si dýku zaujatě prohlížet.

"Nemáš zač!"

„Ale i tak... když někdy budeš někde sama, dávej na sebe pozor..." pronesl jen tak mimochodem.

Sylvie se pousmála, jak se snažil, aby to znělo zcela neutrálně a ne tak, že by o ni měl obavy, „neboj se, ještě jsem nezapomněla, jak se o sebe postarat..." pronesla vážně.

„Hmm... Ta dýka vypadá vážně dobře, ty detaily i to zpracování..." pochvaloval si.

„A mám k ní i malý proslov, ne sice takový jako ty k tomu přívěsku, ale..."

Loki se na ni podíval, „ano?"

„No asi jen tolik, že..." najednou byla trochu nervózní, „dávám ti dýku, která je pravá... víš, že není jen... imaginární... a budu ráda, když na ni dáš pozor..." pronesla trochu kostrbatě.

Lokiho při slově imaginární dýka hned napadla jejich debata ve vlaku, „a mluvíme tady o... dýce, že jo?"

„Jasně... o čem jiném?" Sylvie si ukousla možná až moc velký kousek croissantu, jen aby nemohla pořádně mluvit.

Loki se nad tím musel pousmát, „dobře, slibuju, že na ni budu dávat pozor a střežit jí jako oko v hlavě..." pronesl a hleděl na její lehce vyplašený výraz, který se snažila zakrýt. Připadala mu tak roztomilá.

###

Měl to být poslední den v jejich dočasném domově, plánovali zase trochu popojet a najít si jiný úkryt... i když jak se nechtělo odejít Sylvii, i Loki cítil, že vlastně ani on tolik odcházet nechce. Bylo to skoro až úsměvné, že po tolika letech našel štěstí v naprosto obyčejných momentech po boku někoho, kdo byl pro něj absolutně neobyčejný.

Jejich plány ale překazila velká bouřka, která začala už dopoledne a proháněla se přes celou oblast i po zbytek dne. Nehnuli se tak z domu a ani jeden nemyslel na brzký odchod, užívali si, že jsou najednou naprosto odříznutí od celého okolí. Možná to jen byla ideální výmluva, kterou oba s radostí uvítali.