Potrestaní bohové [CZE]

#16 Temné místo

Loki otevřel oči a snažil se vzpamatovat z toho, co se během posledních pár vteřin stalo. Posadil se a rozhlédl se kolem sebe, místo kde byl, vypadalo jako tmavá skládka. Měl pocit, jako kdyby byl někde mezi skutečností a nějakým šíleným snem. Bolest, kterou cítil uvnitř hrudi, byla ale tak skutečná, že mu potvrdila jediné – toto se opravdu děje. Sylvie ho znovu poslala dalším portálem pryč. Předtím se mohl alespoň utěšovat tím, že to udělala, aby ho ochránila nebo čistě jen ze zaslepení pomstou, jenže tohle bylo jiné a bylo to ještě mnohem horší. Z posledních dnů měl pocit, že ho Sylvie potřebuje, že jejich city jsou vzájemné a že se sblížili ve všech směrech, v jakých se jen dalo. Aktuálně se ale snažil na to vůbec nemyslet a soustředil se na to, jak se dostat z tohohle zatraceného místa.

Hned jak vstal, ucítil jinou bolest a to tu, kterou měl ze zranění nohy, v duchu si zanadával a vydal se pryč, jak nejrychleji v tu chvíli dokázal. Na chvíli ho napadlo, kde asi je, nebo i v jakém vlastně čase. Jenže ho to přivedlo jen na otázku, jak ho sem Sylvie dokázala poslat, jestli měla celou tu dobu TemPad, který měl Nathaniel v Citadele nebo jestli mohly být i další věci lež. Možná věděla jak použít svou moc, byla najednou schopná i vytvářet portály? Najednou si nebyl jistá už vůbec ničím...

Nebyl si jistý ani tím, jak dlouho to trvalo, než se dostal do města. Ale rozhodně na první pohled poznal, že tohle místo nebude na Zemi. I přesto, že kolem byly budovy a z dálky viděl i siluety postav, z blízka měl pocit, že jsou to jen stíny, ztracené duše... Všechno bylo velmi tmavé a ponuré, světla lamp byla spíše symbolická a pomáhaly jen tomu, aby nebylo celé místo ponořené do tmy kompletně. Pomyslel si, jestli to skutečně nemůže být jen sen, tolik si přál, aby celé tohle byl jen sen, ze kterého se brzy probudí. Druhá varianta byla, že to bylo peklo.

Procházel dál městem a svíravý pocit, který Loki cítil, ho donutil hlasitě vydechnout, rozhlédl se kolem, začalo mu to docházet. Možná to bylo jeho osobní peklo, protože i když se vždycky tolik bál, že zůstane sám, nikdy nebyl tak sám, jako právě v tuto chvíli. Tohle místo vytahovalo napovrch vše, na co rozhodně nechtěl myslet. Pokroutil hlavou a rozhodl se, že se schová do některé z budov. Přece jen nevypadalo to, že by mu v tom snad někdo bránil. Zamířil k jedné z nejbližších budov a pomocí dýky vylomil zrezivělý zámek. Až když držel dýku v ruce, uvědomil si, že je to jediné co u sebe má a zároveň je to dárek, co mu Sylvie dala. Cítil jak ho znovu bodlo u srdce, když se na dýku díval.

Vybavil si její nervozitu, když mu říkala: „dávám ti dýku, která je pravá... víš, že není jen... imaginární... a budu ráda, když na ni dáš pozor..." pronesla trochu kostrbatě. Tehdy to bral jako její neohrabané vyznání lásky, že si jeho metaforu tak dobře pamatovala a chtěla mu tímhle dárkem dát najevo, že její city jsou skutečné, i když se zatím bála mu to říct napřímo. Upřeně na dýku hleděl, na dýku co mu ležela v dlani a až po chvíli si uvědomil, že se mu třese ruka, naštvaně dýku uchopil za rukojeť a vykopl dveře. Díky jeho zranění jim projela další vlna bolesti, ale na chvíli zase zastínila myšlenky na Sylvii.

S kulhavou chůzí vešel dovnitř a zjistil, že je ve staré putyce. Všude byla spousta prachu, pavučin a rozpadajícího se nábytku. Na stolech byly svíčky a po chvíli našel i zápalky. Byla to sice maličkost, ale na moment ho potěšilo, že tam byla aspoň jedna užitečná věc. Zapálil několik svíček a místnost konečně zaplnilo aspoň trochu světla. Mimo stoly a židle byl uprostřed místnosti bar a z velké skříně byla udělaná stěna, kde bylo plno lahví, i když povětšinou vypadaly prázdně, za nimi bylo také velké zrcadlo. Loki měl druhý krátký světlý moment a šel se podívat, jestli nějaká z lahví nabízí i nějaký slušný obsah.

Vzal z police jednu poloprázdnou lahev, otevřel ji a napil se přímo z ní. Čekal, že to bude chutnat odporně, ale překvapilo ho, že alkohol neměl vůbec žádnou chuť, neblížilo se to ani vodě a ani ničemu jinému. Přivoněl k lahvi a zjistil, že ani nic necítí a v další vteřině mu došlo, že vlastně na tomhle místě necítí ani zatuchlinu, žádné vůně ani nepříjemné zápachy, prostě vůbec nic, „tohle místo je definitivně peklo..." pronesl nahlas a skoro ho až zaskočilo, když sám sebe slyšel, začínal mít pocit, že začíná trochu bláznit.

Obešel barový pult a sedl si na barovou židli, která vydala skřípavý zvuk, nebyl si jistý, jak moc vydrží, ale bylo mi to možná i dost jedno. Lahev před sebe postavil, a i když mu to nepřineslo vůbec žádné uspokojení, znovu se napil. Doufal, že aspoň na chvíli bude moct zapomenout, ale vzpomínky se mu okamžitě začaly vracet ve velkém. První si ale vybavil slova Sif, „ale ty jsi sám a vždycky budeš..." zaznělo mu v hlavě. Hned poté ale o to bolestnější, když to slyšel dnes od Sylvie, „bože, ty jsi tak naivní! Vážně jsi věřil tomu, že bych tě mohla milovat? Že by tě vůbec někdo mohl milovat? Ty nikdy nebudeš mít nikoho, kdo by k tobě tohle mohl cokoliv cítit, budeš už vždycky sám!"

„Měla jsi pravdu..." pronesl do prázdna, „asi jsem vážně ubožák, když se sebou nevydržím ani já sám..." pronesl a musel se tomu zasmát, byl to ale velmi neveselý smích. Znovu se napil a zadíval se do zrcadla, které bylo před ním, bylo sice dost špinavé, ale i tak se v něm viděl. Vzpomněl si na další slova Sylvie, „mělo by být nemyslitelné, že bych ti chyběla... nemělo by to být možné... jestli já jsem ty a ty jsi já... neměl by být rozdíl, jestli tu jsem nebo nejsem... ty bys sám se sebou byl přece pořád... neměl by být pak rozdíl, jestli jsem tady s tebou anebo jestli tady sedíš sám... o nic bys nepřišel." V hlavě slyšel její hlas tak zřetelně, jako by stála vedle něj, pokroutil hlavou a znovu se napil, už to nebyla jen slova, ale vybavovaly se mu vzpomínky na všechny ty maličkosti. Doteky, když jí chytil za ruku, když propletl svoje prsty s jejími, když jí objal a hladil po zádech, když ho toužebně políbila, její zasněný výraz a škodolibý úsměv, když spolu tančili, když ho učila řídit auto anebo když jí držel v náručí při milování, „tak už dost!" Vykřikl sám na sebe, vzal lahev a hodil ji do stěny, kde byly další lahve, které okamžitě začaly padat na zem s nepříjemným rámusem, i zrcadlo zůstalo nakřápnuté a pár kusů skončilo mezi střepy z lahví.

Nával vzteku v něm probudil jeho temnou stránku a okamžitě začal devastovat vše, co mu zrovna přišlo pod ruku, „proč jsi to udělala, Sylvie!? Proč!?" Vykřikl rozzlobeně, vzal jednu z židlí a prohodil jí oknem, „proč jsem ti znovu uvěřil!?" převrátil nejbližší stůl, „proč jsem se do tebe musel zamilovat!? Tak proč!?" jeho vztek se postupně změnil v zoufalství, vykřikl tak nahlas a nadějí, že se mu snad uleví, jenže mu to znovu jen připomnělo Sylvii. Nakonec jen klesl z posledních sil na kolena a začal brečet. Nechtěl, ale bylo to silnější než on, „proč mě nemůžeš milovat?" Skoro až neslyšeně zašeptal mezi vzlyky, nenáviděl se za to, jakou má pro ni slabost.

Najednou si znovu vzpomněl na dýku, kterou mu dala, vytáhl ji a zadíval se na její ostří, na malou chvíli ho napadlo, jestli mu ji přece jen nedala z úplně jiných důvodů, mnohem temnějších důvodů, „mohla jsi to udělat sama..." sykl a znovu se na dýku zadíval. Najednou ho ale zaujalo něco, co už skoro ani nečekal, uslyšel něčí kroky, které se k němu blížily. Po krátkém zaváhání vzhlédl...