Potrestaní bohové [CZE]

#4 Rozhodnutí

„Co tady děláš?" Zeptala se Sylvie Lokiho, když k ní došel.

„A co tu děláš ty?"

„Já? Přišla jsem hledat nějaké informace, pochopitelně." Snažila se tvářit, jako by tam snad nebyla kvůli němu. Nebylo už tak zjevné, že přišla za ním? Bylo nutné to potvrzovat?

„Tak hodně štěstí..." obešel ji a zamířil k východu dost rychlík krokem, Sylvie musela přidat, aby mu stačila, „tos je našla hodně rychle..." pronesl ironicky a nezpomalil.

„Víš, já vlastně..." byla dost překvapená takovou reakci, ale Lokimu už docházela trpělivost na nějaké přesilové slovní souboje s ní.

„Je až k nevíře, že tě v celém New Yorku zavedla tvá cesta na stejné místo, kde jsem i já. Fakt neuvěřitelné," pokračoval se stejným tónem hlasu. „Ale jak by ne, jsme přece propojení!" Z jeho hlasu bylo znát i něco dalšího, než jen divný výsměch, i jistá frustrace.

Sylvie ho najednou chytila za ruku, čímž ho konečně zastavila. Ten pocit, co jim projel, byl opět tak odzbrojující... podíval se na jejich ruce a poté na Sylvii, která váhala, jestli ho víc naštve, když ho bude držet, nebo když ho pustí, v jeho výrazu bylo od všeho něco.

Loki si povzdechl, „řekni mi, co po mě vlastně chceš..." řekl dost nahlas. „Sama jsi mi řekla, že si každý máme jít po svém, jen plním tvé přání! To je jednou zůstaň, jednou běž! Co teda chceš?"

„Neřekla jsem, abys šel!"

„Nepotřebovala jsi k tomu slova!"

„Pšššt!" Ozvalo se z dálky, „tohle je knihovna, ne bar!"

Loki se nad tím zamračil a odvedl Sylvii stranou mezi regály s knihami, kde právě nikdo nebyl, tam se na ni znovu tak zadíval, „takže?"

„Co chceš slyšet?"

„Co chci slyšet?" Zašeplal až skoro s pobaveným tónem, chytil jí za ramena a opřel ji o nejbližší kus regálu, své ruce opřel o police a zadíval se na ni, Sylvie měla srdce až v krku, chtěla mu vynadat, ale najednou to nějak nešlo. „Občas si říkám, jestli ze mě jen děláš idiota anebo to myslíš všechno naprosto vážně..."

„Idiota ze sebe děláš jen ty sám."

„Ohoho... slečna je drsná, co? Ale nemysli si, moje trpělivost není neomezená."

„To ani ta moje."

„Jasně, takže jsem to já, kdo by se ti měl... omluvit?"

„O čem to mluvíš?"

„Tohle je fakt za trest," pokroutil nad tím hlavou. „Od té chvíle, co jsem tě potkal, mám pocit, že jsem se asi zbláznil! Poprvé v životě jsem chtěl udělat správnou věc, chtěl jsem ti pomoct, vše co jsem ti řekl, jsem myslel upřímně a k čemu to bylo, hm!? Ty si stejně budeš vždycky dělat, co ty sama chceš, je jedno kolika lidem to ublíží, že? Nezáleží na tom, jestli udělám dobrou věc nebo špatnou věc, vždycky z toho vyjdu jako poražený! A popravdě, mám toho plné zuby."

„Když to říkáš!"

Loki v její společnosti nedokázal držet emoce na uzdě, ať chtěl, jak chtěl, „chci vědět jen jednu věc..." zahleděl se jí do očí, „co skutečně chceš? Kdo skutečně jsi? Potkal jsem hned několik verzí sebe sama... v každé jsem se viděl, za některé jsem se upřímně i styděl... ale ty? Co ty jsi za Lokiho, hm? Loki?" Zvolal schválně, protože věděl, jak moc to oslovení nesnáší.

Sylvii pochopitelně dost napružilo, tentokrát to byla ona, kdo ho přes uličku dotlačil k protějšímu regálu, „víš, jak to oslovení nenávidím!" Hleděla mu rozzlobeně do očí.