Potrestaní bohové [CZE]

#2 Noc v hotelu

Sylvie seděla na parapetu v hotelovém pokoji. Dívala se z okna do tmavé ulice, kde právě vydatně pršelo. Zavřela oči a snažila se soustředit na zvuk deště, doufala, že vytěsní z hlavy její myšlenky, které se jí točily v hlavě stále a stále dokola. Stále si přehrávala celou scénu, než zabila Toho, co zbývá, na prosby Lokiho, aby to nedělala, aby si to promyslela. Tak ráda by vrátila čas a opravdu se zamyslela nad tím, co se chystá udělat. Ale už bylo pozdě, nedalo se vrátit zpět.

„Jsi šťastná?" Ozvalo se z druhé strany pokoje.

Sylvie otevřela oči a otočila se za hlasem, v pokoji byla tma, ale i tak dokázala rozeznat siluetu Lokiho, který seděl v křesle a sledoval ji.

„Cože?"

„Jestli jsi šťastná..."

„Proč se mě na něco takového ptáš, vypadám tak snad?"

„Asi bys měla... dokázala jsi to, co jsi celé ty roky plánovala. Zajímá mě, jaký je to pocit..."

Sylvie si hlasitě povzdechla a seskočila na podlahu, vypadala podrážděně, „myslím, že odpověď moc dobře znáš..."

Loki také vstal, ale blíž k ní nešel, „ne, to neznám..."

„Ale chceš mi říct, že to co jsem udělala já, byla chyba. Obrovská chyba, co už nejde vrátit! Že jsem se roky hnala za pomstou, která mi nic nepřinesla, je to tak?"

Loki neodpověděl, jen se na ni díval.

„Tak řekni to!" Vykřikla frustrovaně, nedokázala krotit své emoce.

„Přál jsem si, abys tyhle pocity nemusela zažívat..." Pronesl vážně. Tentokrát na něj hleděla Sylvie, nevěděla, jestli se chce ptát. Loki ale pokračoval, „když se ženeš za něčím, věříš tomu, že to je to jediné správné, jediné co stojí za všechny oběti a za všechny hříchy, jen abys dosáhla toho, po čem tak toužíš... a pak zjistíš, že to za to nestálo."

„Jsi tady teď jako moje svědomí? Jako trest za to všechno?"

„Je pro tebe trest, že jsi tady se mnou?"

Sylvie sklopila zrak, vztek sama na sebe si vybíjela na něm.

„Jsem ten poslední, co by někomu mohl dělat svědomí..." pokroutil hlavou, „je to až absurdní, není to tak dávno, co bych si ani nepomyslel, že budu tam, kde jsem teď. Že někdy dokážu změnit názor..."

„Názor na co?"

„Na všechno... za poslední dny jsem měl možnost vidět důsledky svých činů, výsledky mých přání a velkolepé finále... a díval jsem se na to všechno, jako kdyby to ani nebylo o mě... a víš, co jsem zjistil?"

Sylvie se zatvářila zmateně, nebyla si jistá jak to myslí, „co?"

„Byl jsem fakt zmrd... na samotném začátku jsem chtěl něco úplně jiného, ale postupem času se to změnilo na posedlost. S každým dalším neúspěchem to bylo jen horší... a výsledek byl to, že bych stejně nikdy nedosáhl svých velkých cílů..." ironicky se nad tím zasmál, „místo trůnu a vítězství jsem skončil se zlomeným krkem anebo v zapomnění... což je zřejmě přesně to, co jsem si zasloužil."

„To ti namluvili v TVA?"

„Namluvili, není to správné slovo... ale měli s tím dost společného, když jsem měl možnost podívat se do své zářné budoucnosti, která byla plná..." nedořekl to.

„Čeho?"

„Věcí na které nejsem pyšný, ani když jsem je sám za sebe přímo neprožil." Když viděl, jak se Sylvie tváří a moc neví, jak si to přebrat, pokračoval, „ale jistě by se zajímalo, proč ten srdceryvný skoro monolog, že ano?" Sylvie kývla na souhlas. „Chci vědět, jestli ti tvůj úspěch přinesl lepší pocit..."

Sylvie se na něj upřeně podívala, „celé roky jsem se hnala za pomstou a každý krok, který nevedl vpřed, měl... hořkou pachuť... snila jsem o tom, jak se mi uleví, jak ucítím zadostiučinění, že jsem se pomstila za to, že jsem byla sama, že jsem musela utíkat, že jsem přišla o svůj domov..." ani si to neuvědomila, že k sobě přistoupili blíž, „upnula jsem se k tomu tak moc, že jsem nehleděla na nic kolem..."

Stáli od sebe už necelý metr, oba měli pocit, jako by ztěžkl vzduch, jako by kolem nich bylo podivné napětí, Loki odolával nutkání se jí dotknout, „pokračuj..."

„Ve stejný moment, kdy jsem dokončila svou pomstu, padla na mě vina jako tuny kamení... vina za všechno, co mě to stálo, vina za to, že nenávist byla silnější než... cokoliv jiného."

„Lituješ toho, co se stalo?"

Sylvie si odpověď pár vteřin nechávala pro sebe, nakonec s povzdechem pronesla, „každé vteřiny..."

„Každé?" Zeptal se takovým zvláštním tónem, který nedokázal skrýt.

Oběma v ten moment prolétla hlavou vzpomínka na to, když ho Sylvie políbila. Byli u sebe zase o kousek blíž, i ve tmavém pokoji, kde bylo jen mírné světlo z ulice, Sylvie na jeho výrazu poznala, že myslí na totéž.

Ať už Loki toužil v životě po čemkoliv, vše se změnilo v šeď, tak vzdálenou, jako by to byl jen sen, který se postupně rozplynul. Teď viděl jen ji, viděl ji, i když nebyla s ním, měl pocit, jako by se mu vkradla do hlavy bez jediného kouzla, ty pocity k ní byly tak silné, nebyl si jistý, jestli se mu líbí, co s ním dělají, jak moc ho mění a rozhodně nezapomněl na pocit, když mu zlomila srdce. Jenže teď byla znovu tady a tak zatraceně blízko... když by jí políbil tentokrát on, cítil by se líp?

Sylvie měla pocit, jako by jí v uších bzučel proud, bylo to tak intenzivní, až musela udělat krok vzad.

Jako by tím znovu kroužila dýkou nad Lokiho srdcem, který potlačil frustrovaný povzdech, když ucítil letmé bodnutí. S jeho metaforou, že láska je jako dýka, nesouhlasila. Ale jeho pocit mu dokazoval opak, i když měla prázdné ruce, jako by jí stále držela a záleželo na ní, jak moc to bude bolet.

Sylvie od něj couvla ještě víc a bez dalšího slova zamířila do koupelny, kde se zavřela.

V Lokiho výrazu se na krátký moment mihlo něco temného, něco z jeho minulého já, které nechtělo prožívat další bolest.

Sylvie se opřela o dveře koupelny a zmateně si rukou vjela do vlasů, cítila, jak jí hoří tváře, jak vnitřně bojovala sama se sebou.