Potrestaní bohové [CZE]

#20 Probuzení

„Kde to k čertu zase jsem?" Zeptala se Sylvie, která se zase nečekaně objevila mimo svou celu. Cítila, že je znovu ve snové realitě, do které ji tehdy nedobrovolně přizval Strange. Snažila se vybavit to poslední, co dělala, byla si jistá, že spát rozhodně nešla, ne poté, co se jí naskytla ideální příležitost k útěku, najednou si ale nedokázala vzpomenout.

Když se rozhlédla kolem, místo už nepůsobilo jako sterilní ordinace u lékaře. Tentokrát to bylo dost jiné - tmavě šedé stěny, poblikávající žárovky na stropě, podivný chlad všude kolem. Skoro se jí až sevřela hruď, jak se cítila nesvá. Tohle byl rozhodně sen někoho úplně jiného a začínala mít i tušení, koho by mohl být...

Vypadalo to, jako kdyby byla v nějakém domě, ale nikde nebyl žádný nábytek, jen několik různých místností, které dokonce ani neměly dveře, jen průchody dovnitř. Na zdech byla i okna, ale místo toho, aby z nich šlo vidět ven, bylo vidět jen tolik, že jsou zazděná. Chvíli váhala, jestli to nemůže být třeba její sen, dost se to celé blížilo vězení.

Prošla do další místnosti a všimla si postavy, co stále opřená u okna a dívala se ven. I když i tohle okno bylo zazděné, bylo v něm několik vytažených cihel, přes které pronikalo světlo do místnosti. Udělala ještě pár kroků a poznala Lokiho, okamžitě se jí rozbušilo srdce a chtěla jít za ním. Jenže když to chtěla udělat, nešlo to, jakoby je rozdělovala neviditelná zeď mezi nimi.

„Loki?" Zavolala do ticha, ale jako by jí ani neslyšel. Zkusila to znovu, ale žádné reakce se nedočkala, „prosím... otoč se..." řekla prosebně, ale ani tentokrát se nic nestalo. V rozrušení praštila do neviditelné stěny, sklonila hlavou a zavřela oči. Rozevřenou dlaň položila na neviditelnou zábranu mezi nimi a povzdechla si.

„Dokázal jsi prolomit to kouzlo, že ano?" Tak se pousmála, „dokázal ses dostat i z toho hnusného místa? Ani nevíš, jak doufám, že ano..." Pokračovala, i když si byla jistá, že ji Loki stejně neslyší. Že tohle všechno je možná jen noční můra a skutečně se nic z toho neděje, i tak mu to chtěla říct, i kdyby jen ve své hlavě. „Vlastně nevím, jak bych se s tímhle vypořádala já, kdybych byla na tvém místě... kdybych věřila tomu, že jsem ti ukradená, kdybys mi zlomil srdce takovým způsobem, nebo bych tomu alespoň věřila... pořád myslím na to, jak ti to muselo ublížit a i přesto, že jsem tam nestála já, cítil se za to vinná..." pronesla tak smutně. „Nebýt toho, co se mezi námi zrodilo, nikdo by se to nemuselo stát... už naplno chápu, jak jsi to myslel v té Citadele... také chci jen to, abys byl v pořádku."

Najednou ucítila tak zvláštní pocit, otevřela oči a uviděla před sebou Lokiho, dotýkal se její dlaně tou svou a hleděl jí do očí. V ten moment, jako kdyby zábrana mezi nimi začala mizet a přísahala by, že je ten dotek mezi nimi opravdu reálný. Nadechla se, že něco řekne, ale v ten zmizela Lokimu před očima.

„Sylvie?" Zvolal napůl ze snu a napůl při vědomí, když se Loki posadil na posteli v hotelu. Rozhozený si prohrábl vlasy a vstal, ten sen byl tak skutečný, jako kdyby jí opravdu viděl, jako by cítil její dotek. Hned po návratu do New Yorku se ubytoval v jednom z hotelů, s jeho mocí bylo tak snadné dostat se do jednoho z nejlepších pokojů, skoro mu to přišlo až nudné, že to měl tak moc jednoduché.

Z postele se přesunul na balkón pokoje, bylo docela chladno, ale to mu nijak nevadilo. Opřel se o zábradlí a zadíval se na nebe, kde bylo vidět několik málo hvězd i měsíc. Bylo to po jeho zkušenosti v zemi plné temnoty tak uklidňující. Po chvíli se mu v hlavě znovu promítl celý sen, když slyšel tlumený hlas Sylvie, když jí viděl nešťastně stát u bariéry mezi nimi. Zadíval se na svou ruku a znovu se mu vybavil ten pocit, když se jí dotkl ve snu. Mě v hlavě její smutný výraz, jak se na něj dívala, byl to úplně jiný pohled, než jaký mu věnovala předtím, než ho poslala dalším portálem do světa zatracení.

Nad tou myšlenkou se pozastavil, ty chladné oči co se na něj dívali, jako by skutečně nepatřily jí. Ani když se ještě pořádně neznali, neměla tak chladný a vypočítavý pohled. V hlavě si vybavil celou scénu, jak se k němu chovala a najednou si uvědomil další věc, která se mohla zdát jako drobnost, ta Sylvie, která mu zlomila srdce, neměla na krku řetízek, který ji dal. Ale ta z jeho snu ho stále měla. Mohlo to snad něco znamenat? Začali ho přepadat pochybnosti, „co když...?"

Sylvie se probrala na podlaze ve své cele, nebyla si jistá, jestli omdlela a čím to vlastně bylo. Než se nad tím ale stihla zamýšlet anebo nad celým snem, ve kterém ještě před chvílí byla, uslyšela divné rány a křik. Zvuk byl přes sklo tlumený, ale znělo to, jako by někdo v rozčilení třískal s čímkoliv, co mu zrovna přišlo pod ruku.

„Jak se to stalo!? Jak se mu povedlo odtamtud dostat!?" Křičela Scarlet Witch rozčileně a hodila další věcí, která byla poblíž. „Měl to být skvělý plán!"

Po chvíli se Scarlet Witch objevila před celou Sylvie, která na ni jen zmateně hleděla. Scarlet Witch si jí měřila pohledem, jako by přišla jen zkontrolovat, jestli tam stále je. Několik dlouhých vteřin na sebe obě dvě hleděly, než Scarlet Witch beze slova zmizela. Sylvii až poté došlo, že už nemá na ruce náramek, což by jí mohlo prozradit, když se ale na svou ruku podívala, viděla zbytky mizející iluze, že ho stále na ruce má, „co to sakra...?" Byla zmatená, iluze ovládat neuměla, to byla specialita Lokiho.

Jen pomyslela na to, že je nejvyšší čas vymyslet plán útěku, když se během okamžiku přemístila z cely na chodbu před ní, nevěřícně se rozhlédla kolem, byla si jistá, že ona schopnosti tohoto charakteru nemá, „musela jsem se asi zbláznit, co se to děje?" Pomyslela si a raději se vydala rychle najít cestu ven. Nebyla si jistá, kde vlastně je, ale místo vypadalo jako nějaký opuštěný výzkumný komplex. Vše vypadalo nově, moderně, ale také prázdně.

Když našla výtah, zjistila, že je pět pater pod zemí a začala tušit, že v dalších patrech by mohla být ochranka, sebrala alespoň kovovou tyč, kterou našla poblíž, kdyby se měla bránit. Jako by na chvíli zase zapomněla, že má zpět své schopnosti. Nastoupila do výtahu a vyjela do přízemí, během cesty se připravila k boji, byla rozhodnutá se dostat ven za každou cenu.

Stále připravená zaútočit na prvního, kdo jí přijde pod ruku po otevření dveří a jakmile se otevřely, všimla si několika lidí z ochranky i dalšího personálu... ti se jen ohlídli na otevřený výtah, ale Sylvii vůbec nevěnovali pozornost, „to mě nevidí, nebo co tohle má znamenat?" Vůbec nechápala, co se to děje. Vystoupila z výtahu a kráčela k východu, byla dost ostražitá, ale vůbec nikdo se na ni nedíval, bylo to tak divné.

Když vyšla ven, po pár krocích se před ní objevil Strange, Sylvie překvapením udělala krok zpět, ale hned na to byla připravená přetáhnout ho tyčí. Strange jí ale zastavil a tyč odletěla stranou, tak zvláštně se na ni díval, jako kdyby viděl víc než ona, „jak se ti tohle povedlo?"

„Nemyslíš si snad, že se ti budu svěřovat, že ne?" Chtěla na něj použít silový výboj, ale nešlo to, jako kdyby svou magii vůbec nemohla ovládat podle jejich přání, „uhni mi z cesty nebo na to opravdu doplatíš! Teď už nejsem vaše loutka!"

Strange kolem ní viděl téměř neviditelné ochranné pole, které ji obklopovalo. Bylo to jen takové mihotání kolem ní, začalo mu docházet, o co tady jde, „musíš rychle zmizet!" Sykl.

„Ale, ale, ale..." ozvala se kousek od nich Scarlet Witch, oba probodávala pohledem, „jedna krysa utekla ze svého běhacího kolečka a druhou jsem si, jak tak vidím, hřála na prsou jak zákeřného hada!" Tvářila se nenávistně a byla připravení je oba smést silným energickým výbojem. Byla už téměř připravená to udělat, když na svém krku ucítila ostří.

„Měla by sis dobře rozmyslet, co teď uděláš..." ozval se za ní hlas Lokiho, který jí držel dýku těsně pod krkem.