Potrestaní bohové [CZE]

#9 Je tohle štěstí?

Sylvie prohlížela obsah krabice, kterou našla na malé půdě, která byla spíš takový střešní úkryt na několik málo věcí. V domě toho bylo už tak hodně, nádobí, oblečení, ale teď poprvé našla skutečně osobní věci původních majitelů. Napadlo ji, co je asi vedlo k odchodu... když našla několik fotografií, některé vypadali hodně staře, ale všechny spojovalo jedno. Ti lidé na nich vypadali šťastně. Co když to nakonec není tak těžké? Mít kde být, mít s kým sdílet každý moment života, zažívat obyčejné věci? Bylo tohle to, co si nakonec tolik přála? Začalo jí docházet, že o pomstu nikdy nešlo, pomsta žádala vysokou cenu, ale měla za ni být i vysoká odměna. Doufala, že ji pomsta vrátí ty roky, kdy byla nešťastná.

Loki byl ve svém přiděleném pokoji, hned první den ztrhal všechny obrázky ze stěn a bez většího zkoumání je odložil na stůl. Teď u něj ale stál a na všechny se díval, na jednom byl Tony Stark jako Iron man, na dalším Kapitán Amerika, Hawkeye nebo Hulk. Při vzpomínce na něj se ušklíbl, když si vybavil, jak ho omlátil o podlahu. Nakonec ale narazil na obrázek jeho nevlastního bratra Thora a musel se pousmát, i přes všechny ty roky vzájemných bojů mezi nimi si uvědomoval, že mu skutečně chybí. Jakmile mu došlo, že vláda a trůn nejsou to, co skutečně chce, dokázal i svoje blízké vidět najednou úplně jinýma očima. Celé ty roky byl zaslepený cílem, který mu byl najednou tak cizí. Posadil se na postel a zamyšleně na obrázek hleděl, poté i na ty, co nechal na stole. Nespojovalo je jen to, že to byli Avengers, ale i to, že je někdo měl rád natolik, aby strávil čas nad tím, aby je namaloval. Takový je to pocit, být pro někoho milovaným hrdinou?

„Chybí ti?" zeptala se Sylvie, která ho už nějakou chvíli sledovala.

Loki se na ni na okamžik otočil a sledoval, jak vchází do pokoje a po chvíli si sedla vedle něj, krátce se pousmál a poté se znovu podíval na obrázek bratra, „ano... chybí..."

„Já měla nevlastních bratrů několik..."

„Vážně?" Podíval se na ni překvapeně, v jejich linkách bylo dost rozdílů.

„Ano... ale... když jsem byla jediná holka, bylo to jiné. Vzpomínám si na ně jen matně. Jako na zbytek rodiny..."

„Ale také ti chybí, ne?"

„Ano... i ne... je to spíš tak, že mi chybí ten pocit, že mám domov, rodinu, někoho blízkého... uběhlo tolik let a ta samota začala být součást mého života, jako kdyby nic jiného nikdy nebylo. Ten pocit, co vše bylo dřív, byl najednou jen jako... hodně matná vzpomínka, co bledla postupně víc a víc..."

Loki nad tím chápavě kývl hlavou, „občas je to dost nevýhoda, žít stovky, tisíce let..."

„Je to nevýhoda, když ty roky promarníš..." pronesla vážně. Loki se na ni tázavě podíval. „Někdy si říkám, že být člověk, už jsem několikrát umřela, neměla bych tolik času... ale k čemu mi je čas, když bych za stovky let nemohla být nikdy... šťastná?"

Oba se zadívali před sebe, oba se nad tou otázkou zamysleli a zanechala v sobě jistou pachuť.

„Můžu se na něco zeptat?" Pokračovala po chvíli Sylvie.

„Jistě..."

„Když bych teď odešla a nikdy víc bys mě neviděl... chyběla bych ti taky? Vím, že jsi tehdy už řekl že ano... ale nepřijde ti to vlastně zvláštní?"

Lokiho takhle otázka zaskočila, „jak to myslíš?"

„Mělo by být nemyslitelné, že bych ti chyběla... nemělo by to být možné... jestli já jsem ty a ty jsi já... neměl by být rozdíl, jestli tu jsem nebo nejsem... ty bys sám se sebou byl přece pořád... neměl by být pak rozdíl, jestli jsem tady s tebou anebo jestli tady sedíš sám... o nic bys nepřišel."

„Ten rozdíl by byl ale obrovský..."

„Opravdu?" Vstala, „takže ke mně cítíš něco jiného než sám k sobě?"

Loki vstal také, „tohle jsou strašně divné otázky!"

„A čekám i divné odpovědi!"

„Vždy jsem myslel hlavně sám na sebe, protože jsem si byl jistý, že nikdo jiný to neudělá!"

„Takže se nesnášíš za to, co všechno zlého jsi udělal!?" zeptala se Sylvie napřímo a než stihl reagovat, dodala, „já totiž sama sebe ano!"

„Nejsem pyšný na dost věcí..."

„A proto máš odpor ke mně?"

„To s tím nemá co dělat..."

„Takže tím přiznáváš, že skutečně máš?"

„Ne, nemám!"

„Tak proč tohle všechno? Občas se na mě díváš tak, že zapomenu na všechno kolem... a jindy mám pocit, že si říkáš, jestli to není jako chtít políbit zrcadlo!"

Loki se nad tou představou ušklíbl, „takhle to absolutně není!"

„A jak to je?"

„Tohle je pořád dokolečka, dokola!"

„Ano a pořád nevím to, co chci vědět!"

„A to je co, hm?"

„Chci vědět, co ke mně skutečně cítíš!? Nenávidíš mě? Miluješ mě? Jsem ti odporná? Chceš mě? Už si sakra vyber!"

Loki na ni hleděl a oba byli znovu dost rozrušení, oddechovali a hleděli jeden na druhého s jistým vztekem, frustrací ale i s vášní, když jí k sobě Loki přitáhl a začal ji toužebně líbat. Sylvie mu při tom zajela prsty do vlasů a div se jí nepodlomila kolena.

Když Loki polibek ukončil, zahleděl se na ni, chtěl něco říct, ale Sylvie ho znovu začala líbat, teď nechtěla nic slyšet, protože tohle vydalo za tisíce slov.

Jen o několik málo minut později byla podlaha od jednoho pokoje k druhému pokrytá oblečením, které ze sebe vzájemně svlékli během cesty do ložnice, během které si vyměňovali další a další vášnivé polibky. Nazí spolu leželi v posteli a toužebně se milovali, líbali se, jeden druhého objímali a pokojem se nesly jejich vzrušené vzdechy. Nedokázali jeden druhému odolat, v zápalu vášně nedokázali ani myslet na to, jestli je to, co dělají, dobré či špatné, jen se oddávali tomu, co bylo nevyhnutelné. Nebyl to jen sex, co by uspokojil jejich fyzickou touhu, uspokojovalo to i všechny jejich další touhy, konečně být s někým, kdo k tomu druhému patří jako nikdo jiný na světě.

O delší chvíli později Loki a Sylvie stále leželi v posteli, oba se dívali zamyšleně do stropu a přemýšleli, na co myslí ten druhý. Jestli se tohle skutečně nikdy nemělo stát, už tak jako tak nebylo cesty zpět. Oba cítili jisté pochybnosti, ale ty pocity, co cítili, když byli spolu, byli mnohonásobně silnější.

Loki měl jednu ruku pod hlavou a druhou měl položenou vedle sebe, Sylvie měla naopak jednu ruku položenou na dece, kterou byla částečně zakrytá, na svém břiše a druhou dala vedle sebe, přesně jak jí měl Loki. Hřbety jejich rukou se nepatrně dotkly a oběma projelo zvláštní chvění, ani jeden neucukl, ale ani jeden se na toho druhého nepodíval, i když tolik chtěl.

Bylo to jak silná energie, co byla mezi nimi a najednou jako by stačil i tak nepatrná dotek, jako kdyby jedna ruka chtěla pohladit tu druhou s takovou nejistotou, jestli to chce i ten druhý. Když Loki na pár vteřin ruku stáhl, Sylvii to skoro až píchlo u srdce, než ji vrátil zpět, přes její a propletl své prsty s těmi jejími a oba tak cítili, že je ten druhý vedle nich. Ihned jí to připomnělo, jak ji držel za ruku, přesně takto s propletenými prsty, když se milovali a okamžitě se jí z toho rozbušilo srdce. Neřekli si jediné slovo, když oba zavřeli oči a cítili, že ten vnitřní boj v nich utichl. Bylo tohle to, čemu se říká štěstí?

// Dnes opět kapitola na emoce i o dost víc, ale prostě nešlo to jinak... :)