Potrestaní bohové [CZE]

#17 Dodrž svůj slib

Loki vzhlédl na osobu, která k němu pomalu přicházela, byla to žena s velmi přísným výrazem ve tváři, který budil respekt, od prvního okamžiku působila velmi zvláštním dojmem. Žena měla dlouhé černo-zlaté roucho a neměla žádné vlasy.

Loki pomalu vstal a čekal, jestli mu něco řekne, když se ale zastavila a jen se na něj dívala, chtěl se zeptat kdo je, než ale stihl promluvit, rovnou dostal odpověď, „nezáleží na tom, kdo jsem, ať jsem byla kýmkoliv, nyní už to není důležité..."

Loki chvíli nevěděl, co na to říct, ale rozhodně nechtěl přijít o možnost mluvit s někým jiným než sám se sebou, „umm... dobře. A dozvím se aspoň, co je tohle za místo?"

„Ve své podstatě je toto místo mezera mezi dvěma různými světy, místo pro zbloudilé a nešťastné duše."

„Takže je to peklo..."

„Ne, ne ve své podstatě... jsi stále živý... a máš možnost se vrátit, odkud jsi přišel. Tu možnost měli všichni," otočila se a došla až ke dveřím, ze kterých šlo vidět na ulici, kde se ploužili temné stíny, ztracené duše. Loki ji následoval a zastavil se kousek od ní, „každý má možnost se vrátit, dokud není pozdě..."

„To znamená co?"

„Když duše propadne smutku, osamělosti a depresím tak, že už není cesty zpět, když se ztratí naděje, odhodlání a přijde smíření s tím, že je nezvratný konec, tak se duše promění v temný plouživý stín..."

„Takže se buď vrátím zpět anebo ze mě bude tohle?" Mávl rukou ven, na jeden ze stínů v dálce.

„Ano."

„Skvělé..." pronesl ironicky, „a jak se odsud dostanu?"

Žena se na něj dlouze zadívala, než odpověděla, „to že jsi tady, to není náhoda... tvoje duše je zraněná a rozpolcená mezi světlem a temnotou... aby ses odsud dostal, musíš najít další světlý okamžik. Okamžik štěstí a radosti."

„Jak tady mám najít okamžik štěstí? Vždyť se tady nedá ani opít..." byl podrážděný.

„Ano, tohle místo je velmi neuspokojivé... najdeš tu všechno a nenajdeš tu nic. Židle, na kterou si zde sedneš, nebude pohodlná, jídlo ani pití nebude mít chuť, neucítíš vůni deště ano chladivý závan větru. Pokud chceš hledat štěstí na dně lahve, nenajdeš ho tam. Můžeš ho najít jen na jediném místě - sám v sobě."

„Mám najít štěstí sám v sobě?" Skoro se tomu zasmál.

„Jestli není nic, co ti udělá upřímnou radost i bez toho všeho pozlátka kolem, jsi blíž k tomu stát se ztracenou duší."

„Tohle je těžké i na normálním místě, natož na tohle neútěšném smetišti duší!"

„Je to tvá volba, můžeš to buď zkusit anebo se přidat k těm ostatním, co to vzdali. Ale nezapomeň, musí to být upřímné, žádné falešné úsměvy, žádná škodolibá radost tě odsud nedostane," žena vyšla ze dveří a zašla za roh.

„Tohle je nějaká zkouška nebo co?" Šel rychle za ní, ale když došel za roh, žena byla pryč. Zasáhla ho další vlna osamění. I jen těch pár minut, co mohl s někým mluvit, bylo lepší než nic. Chvíli hleděl do zprázdna a nakonec se vrátil do putyky.

Když se posadil na židli, cítil, jak ho temné pocity obklopují, bylo to tím místem, vše tu bylo tak nepříjemně intenzivní, jako by jen měl čekat, než ho všechen ten smutek, vztek a neútěšnost sežere zaživa, „mám najít okamžik štěstí..." vyslovil nahlas a při slově štěstí si vzpomněl, že každý jeho šťastný okamžik souvisel se Sylvii a zároveň to, že každý vzpomínka na ni mu teď působila místo radosti bolest, „tohle je fakt geniální..." musel se tomu zasmát, ale spíš jen proto, aby zastavil mnohem autentičtější emoce, které se v něm odehrávaly.

###

„Kde máš svou paní, co?" Zeptala se Sylvie Strange, který stál před její skleněnou celou. On se na ni ale jen mlčky díval, neřekl jediné slovo, „myslela jsem si, že ty patříš k těm dobrým, k těm lepším... ale jak vidím, tak ne vždy... nebo tehdy na samém začátku jste to nebyli vy ale zase nějaká jiné varianty? Já už se v tom opravdu trochu ztrácím!" Bylo jí jedno, jestli jí poslouchá, potřebovala mluvit, aby se trochu uklidnila od myšlenek, co jí neustále běželi hlavou. I tak ale nervózně chodila po místnosti z jedné strany na druhou.

„A ty informace co jsme našli? To bylo vše připravené? I ta malá holka v knihovně? Nebo ta paní v obchodě? Byli ty lidi vůbec skuteční nebo i to jste byli vy!?" Byla z toho dost rozladěná a snažila si to urovnat v hlavě. „Ne, vím, že mi na nic neodpovíš... užíváte si to," pokývla hlavou a nakonec se na něj znovu zahleděla. „Chcete mi poplést hlavu, abych nevěděla, co je skutečné a co není!" Praštila pěstí do skla, měla trochu šílený výraz, z toho jak byla zavřená, už začínala mít klaustrofobii a měla pocit, že už je tam věčnost.

Strange tam stále jen stál a díval se na ni, Sylvie se tomu začala smát, „tohle je fakt absurdní! Přišel ses sem dívat na to, jak přicházím o rozum? O co vám k čertu jde!? Řekni mi to!" Zakřičela na něj, ale on opět nic neřekl. Sylvie se na něj dlouze zadívala, „jsi jen její loutka... loutka v její zvrácené hře... ale já přijdu na to, o co vám jde, o co jí jde!" Zašeptala sama pro sebe.

Po chvíli se ale znovu tak zasmála, „už mi to dochází... konečně to vidím úplně jasně! Ty ji pomáháš jen proto, že ji miluješ? Že ano?" Zadívala se na něj a měla pocit, že u něj viděla nepatrnou reakci, jak ho tím překvapila. Usmála se a s klidem si šla znovu sednout na postel, zadívala se přes sebe a začala přemýšlet, jak by toho mohla využít, „když můžete hrát špinavé hry vy, tak i já..."

###

Loki našel ještě několik lahví s alkoholem, tentokrát je ale nepil, ale nalil alkohol po stolech, po podlaze a na záclony. V hlavě mu stále znělo „žádná škodolibá radost", odhodil poslední lahev a ta se rozbila. „Jsem přece bůh falše a špatností, mě by přece měla škodolibá radost ze srdce těšit," povídal si sám se sebou.

Vzal ze stolu svíčku, „doufám, že když to nemá chuť, že to aspoň bude hořet..." podíval se po podlaze, kde se lesklo několik střepů, okamžitě se mu vybavil zvuk rozbitého okna, když byl se Sylvií, jak byla vylekaná a jak ho držela za ruku, když se bála. Sylvie ho ale stále křečovitě držela za ruku a Loki jí po té její pohladil, „hned se vrátím..." Sylvie povolila sevření a Loki ji na ruku políbil, bylo to v ten moment takové nečekané milé gesto. Pokroutil hlavou a zavřel oči, nechtěl na to myslet, ale připomínala se mu každou maličkostí. Netušil, že to tehdy jí viděl naposled.

„Nechápu, jak ses mohla z vteřiny na vteřinu tak změnit!" Zvolal rozzlobeně a zapálil záclonu, u které stál, poté obešel ještě několik míst, které zapálil a poté vyšel z domu. Sledoval, jak se oheň postupně rozšiřuje domem, ale necítil žádnou úlevu, žádný pocit radosti, spíš měl pocit, jako kdyby sledoval sám sebe, sám sebe jak ho pohlcuje bolest a vztek. Znovu si vzpomněl na dýku, chtěl se na ni znovu podívat, ale když jí nenašel, zatrnulo v něm. Uvědomil si, že ji nechal ležet na baru, ve vzteku jí tam položil a zapomněl na ni.

Jedna část mysli mu říkala, ať ji nechá být, ať skončí v plamenech, jenže na druhou stranu nemohl... bylo to to jediné, co aktuálně měl, byla to vzpomínka na Sylvii, i když aktuálně dost hořká. Vzpomněl si na slib, že na ni dá pozor, „ach, Sylvie... proč ty svoje sliby nikdy nedodržíš a já musím vždy, hm?" Zvolal rezignovaně, jako by to snad měla slyšet, bylo to silnější než vztek a bolest, rozběhl se zpět do domu... potřeboval tu dýku zpět.