Potrestaní bohové [CZE]

#18 Nabídka spojenectví

„Sylvie?" Ozvalo se ze tmy, ale nepřišla žádná reakce, „Sylvie?" Ozval se hlas znovu a Sylvie pomalu začala otevírat oči.

„Co se to zase děje?" Zeptala se rozespale, a když viděla nad sebou jasně bílé světlo, vyskočila z podlahy na nohy a zmateně se rozhlédla kolem. Byla v jasně bílé místnosti, ze které až boleli oči, „kde to k čertu zase jsem?" Zeptala se spíš sama sebe, když si všimla Strange, jak stojí na druhé straně místnosti. Měla sto chutí na něj okamžitě vyběhnout, ale zamrzla na místě.

Strange měl zvednutou ruku a tvářil se jako vždy přísně, „jsi ve snové říši a nemůžeš mi tady nic udělat, takže to vážně nemusíš zkoušet a ušetříme si tím čas..."

„Cože? To jako že jsem ve tvém snu?"

„Ano."

„To zní dost zvráceně."

Strange si povzdechl, „je to bezpečné místo na to, abychom si spolu promluvili."

„My spolu nemáme o čem mluvit!" Byla naštvaná a snažila se vymanit se zamrznutí, „já se odpovědi na své otázky také nedozvěděla!"

Strange k ní šel blíž, „nechci ti ublížit, tak se prosím uklidni..."

„Víš, že říct někomu aby se uklidnil, ho absolutně neuklidní?"

„Zjevně neuklidní, ale nechci s tebou jednat po zlém, tady mi stejně nic udělat nemůžeš a věci jsou tu podle mě, buď můžeš být zamrzlá na místě a nedobrovolně mě poslouchat anebo to uděláme po dobrém."

Sylvii se to ani za mák nelíbilo, ale začala být zvědavá, o co tady zase jde, „fajn!"

Strange spustil ruku a Sylvie se mohla zase hýbat, zamračila se a zkusila Strange uhodit, bylo to ale jako by se snažila uhodit ducha. Strange se nad tím zamračil, „když sis to potvrdila, můžeme přejít k věci?"

„Nedalo by mi to spát, kdybych to aspoň nezkusila," ušklíbla se.

Strange mávl rukou a v místnosti se objevila židle, „posaď se."

„Díky, postojím," založila si ruce.

„Jak chceš..." řekl a posadil se sám, na židli, co se u něj objevila.

„Takže, co má tohle zase znamenat?" Sylvie začala chodit po místnosti a Strange jí sledoval.

„Vím, co si o tom všem asi myslíš..."

„To nemáš ani tušení... popravdě, ani nevím, co si o něčem takovém mám myslet! Držíte mě tady zavřenou jako krysu, Lokiho jste poslali kdo ví kam, jsme jak dvě loutky v rukou té tvé čarodějnice a ty si teď chceš povídat!?"

„Není moc možností, kdy bych se k tobě mohl nepozorovaně dostat a probrat to s tebou osobně, takže omluv mé metody, ale jinak to nešlo."

„Tvoje paní by se zlobila, co?" Zeptala se takovým posměšným tónem.

Strange se na Sylvii tak podíval, „vím, jak to celé vypadá... ale snažím se jí jen pomoct... ne v tom, co dělá... snažím se zjistit, jak jí dostat zpátky..."

„Zpátky kam?"

„Z temnoty..."

„To je nějaká metafora?"

„Není... Wanda propadla černé magii, která ji naprosto pohltila. Už se z toho nedokáže sama vymanit."

„To je fakt skvělý a co já s tím mám společného?"

„Vím, že to bude znít asi trochu zvláštně, ale... myslím, že bys mi mohla pomoct."

„Já ti nechci pomáhat a rozhodně nechci pomáhat jí, hned jak to půjde, jí pomůžu tak, že jí vrátím vše, co nám provedla!" Zatvářila se nenávistně, když si na vše znovu vzpomněla.

„Nemáme už moc času... takže to vezmu rychle." Také vstal ze židle a ta zase zmizela. „Nesouhlasím s tím, co Wanda dělá, poznal jsem ji, když byla ještě úplně jiná, ale temnota ji zaslepila... jde si slepě za svým cílem, stejně jako jsi šla dřív ty... stejně jako šel i Loki, oba jste to ale dokázali překonat, dokázali jste v sobě najít i tu světlou stránku..."

Sylvie zvedla ruku a zastavila ho, „tohle opravdu nechci poslouchat! Obdivuješ, jak jsme se dokázali změnit a přesto ti nevadilo, asistovat tomu, jak nechutně jste nás rozdělili? Ta past byla opravdu nechutná, bylo to tak ubohé, že se stydím i za vás! Nebyl jsi možná ten hlavní, ale rozhodně jsi nevypadal, že bys s tím nesouhlasil!"

„Vím, že mi nevěříš..."

„To rozhodně nevěřím!"

„Ale... mohlo to být mnohem horší... kdyby věděla, že nejsem její spojenec, v tom co plánuje, skončilo by to zle pro nás všechny. Když mi pomůžeš, můžu pomoct i já tobě, můžeme získat to, co oba chceme."

„Já už měla, co jsem chtěla a vy jste mě o to připravili!" Vykřikla a Strange na to nemohl nic úct, byla to pravda. „Řekni mi kde je Loki a jestli je v pořádku."

„To je komplikovanější..."

„No tak mám pocit, že se asi brzy z tvého snu probudím."

„Počkej..." zvedl znovu ruku, jako by ji chtěl opět zamrazit, ale nakonec jí zase stáhl, „prosím..."

„Takže?"

„Loki žije a... je relativně v pořádku."

„Jak relativně v pořádku!?" Znovu měla chuť po něm vystartovat.

Strange si povzdechl, znovu mávl rukou a na stěně se objevil obraz místa, onoho temného místa, kam Scarlet Witch poslala Lokiho portálem. Sylvii se tak naskytl pohled na události po jeho pádu, především jeho etapu v putyce, když viděla, jak byl zničený, znovu jí začaly téct slzy po tvářích, o to víc, když viděla, jak vběhl do hořící budovy, ty vteřiny, než vyběhl znovu ven, celý od popela, ale s dýkou od ní v ruce, byly skutečně nekonečné. Když si navíc všimla, proč tam vlastně běžel, bolelo to snad ještě o to víc. Podlomila se jí kolena a skončila na podlaze, ruku měla na hrudi a cítila, jak jí neskutečně rychle bije srdce.

„Neukázal jsem ti to proto, abych ti tím ublížil..."

„Ó, vážně?" Podívala se na něj Sylvie a promluvila rozechvělým hlasem, „neužíváš si to tolik jako ona?"

„Ne, neužívám."

„Ne? A to ti mám věřit? Pokud je pravda co říkáš, tak mu pomoz dostat se zpět!"

„To nemůžu, musí zjistit sám, jak se odtamtud dostat."

„Vážně? Tak i ty si zjisti sám, jak zachránit tu tvou mrchu!"

"Pro kohokoliv je nebezpečné se odtamtud dostat, není to tak snadné."

„Tak mě pošli za ním..."

„To nejde..."

Sylvie vstala a i přesto že měla tváře stále mokré od slz, tak se na Strange podívala nenávistným výrazem, „vidím, že ty bys chtěl vše, ale v nabídce nemáš nic pro mě, v tom případě se opravdu nemáme o čem bavit!"

„Sylvie, počkej..." než ji ale stihl zastavit, Sylvie byla pryč a probudila se ve své cele, se stejným výrazem, jako měla ve snu.

// Dnes mi končí dovolená, takže další pokračování už nebude tak časté jako do teď, nevím jak na tom budu s časem... každopádně se pokusím dodat další kapitolu co nejdříve.