Potrestaní bohové [CZE]

#8 Nenávidím tě!

Uprostřed lesa se ozvalo několik ran, Sylvie trénovala střelbu na cíl. K tréningu si vyskládala na spadlý kmen lahve od piva. Byla to připomínka na noc, kdy se přiopila a dala Lokimu více než najevo, co by chtěla, aby se mezi nimi odehrálo... teď měla ale další vzpomínku, po které si připadala snad ještě hloupěji. Jakmile si na to vzpomněla, zamračila se a znovu vystřelila. Láhev se rozletěla na střepy. Koncentrovaně sledovala další lahev, když za sebou uslyšela prasknutí větve, prudce se otočila i s namířenou zbraní.

„V klidu..." Loki v obraně zvedl ruce, „to jsem jen já..."

„Jen ty," zamumlala, „co tady děláš?"

„Zajímalo mě, kde jsi..."

Sylvie neodpověděla, otočila se a znovu vystřelila, k jejímu překvapení neminula ani tentokrát. Se střelbou měla jisté zkušenosti, ale ne moc velké.

Loki k ní pomalu přistoupil, stál jen kousek za ní a ona to moc dobře věděla, „mám teda docela kliku, že jsi takový znalec téhle planety... umíš najít domy na přespání, zastavárny, umíš řídit auto a dokonce i střílet... jsi tu skoro jako doma..."

"Dost riskuješ, když víš, že mám v ruce nabitou zbraň."

"A co riskuju?"

Sylvie se otočila a zjistila, že je ještě blíž než čekala, když se jejich pohledy setkaly, oba si vzpomněli na totéž, na totéž co se stalo dnes ráno.

###

„Určitě nemusíme být tak radikální, byla by to škoda..." po ruce jí tak nepatrně pohladil a zase jí stáhl.

Sylvie se svou nervozitu snažila schovat za humor, „ó, vážně? Chyběla by ti i jiná moje část?"

Loki se na ni zadíval a po chvíli řekl, „chyběla bys mi celá..." když viděl, jak se na to Sylvie zatvářila, došlo mu, co jí vlastně řekl a vstal, „no, už je asi čas jít spát..." vydal se k odchodu, než ho v půli cesty zastavila Sylvie, která ho chytila za ruku.

„Proč tohle děláš?"

„Co přesně?"

„Vždycky uděláš nebo řekneš něco hezkého a pak je to jako bys to hned vzal zpět."

„Tohle jsme už řešili..."

„Nerozumím ti... tehdy jsem byla zaslepená nenávistí, pomstou a vše jsem si to uvědomila až zpětně... v citadele jsi vypadal, že jsi pro ten návrh, že to všechno povedeme spolu, že budeme bez rizika na jedné časové ose... i předtím jsi mi dal dost jasně najevo, že chceš, abychom byli spolu a řešili, co bude dál... a já si teď nejsem jistá, jak jsi si to ‚spolu' jako představoval!?"

„Sylvie..."

„Ne... teď mě nech to doříct, co když bych tehdy souhlasila, hm? Byla by teda možnost být spolu bez rizika... a dál? Jako co bychom spolu byli? Jako kopie jeden druhého? Jako přátelé? Rodina? Milenci? Co vlastně? Sem tam bychom si zašli na pivo, zeptal by ses mě, jestli jsem v pořádku a každý by si šel vlastní cestou?"

Loki se snažil vymyslet, co jí na tohle odpovědět, ale bylo to o to těžší, když ho pohladila po hrudi, „myslíš si, že jsem byla jen opilá a nevěděla jsem, co dělám a co říkám? To jak se na mě díváš... to jak ti teď buší srdce, to je lež?"

„Ne, není to lež," vypadlo z něj, „já nevím, jak se to stalo a ani proč se to stalo... nevím, jestli je to dobré nebo špatné..."

„Pro koho špatné? Hm? Bojíš se, že se tím rozpadne čas a prostor? Že to někoho naštve? Pohorší? Nemělo by záležet hlavně na tom, jestli je to dobré nebo špatné z našeho úhlu pohledu? Nemusíme se nikomu zpovídat!"

„A co když se to opravdu stane, obětovala bys všechno a všechny jen proto, abys měla, co chceš!?" Tak rozpačitě se zatvářil, ani pro něj to nebylo snadné.

Sylvie nad tím pokroutila hlavou, už to nemohla vydržet a v jeho zmatení popadla jeho tvář do dlaní a políbila ho, ukradla mu polibek, jako tehdy v citadele.

Lokiho tím znovu odzbrojila, rozum mu našeptával, že by tohle neměli, ale ty pocity, co při tom cítil, byly o tolik silnější, jeho ruce skončili na jejich zádech a přitiskl jí k sobě blíž. Byl to tak intenzivní pocit, jako kdyby se znovu zastavil čas.

Ale byl to i Loki, kdo to první utnul, „tohle nemůžeme!"

Sylvie se zamračila, ten příjemný pocit, co jí dal, jí okamžitě zase vzal, „nenávidím tě!" Vyštěkla po něm a raději odešla pryč. Měla toho na srdci více, ale teď nebyl ten čas, kdy by to ze sebe chtěla sypat. V obou to vyvolalo vzpomínky, na jejich debatu o lásce – možná je láska nenávist?

###

Tentokrát to byla Sylvie, kdo Lokiho od sebe odstrčil, „můžeš zase odejít!" Otočila se a chtěla pokračovat ve střelbě.

„Zlobíš se?"

Sylvii ta otázka znovu nažhavila a otočila se k němu, „ano, zlobím!"

Loki se najednou tvářil jak malý kluk, co nevěděl, co na to říct.

„Už mě nebaví ty polemiky o dobru a zlu! Nepadlo tě, že jsme tam, kde máme být a děláme přesně to, co dělat máme? Já bych vůbec neměla existovat, ty všeho všudy také ne! Jsme na místě, kde bychom neměli být, v domě co není náš, jídlo co jíme je za špinavé peníze, všechno kolem nás je vlastně špatné... to že jsme, že existujeme je špatně! Ale to co oba chceme nejvíc, to si odpíráme, protože je to ve finále taky špatné! Fakt je to absurdní!" Byla naprosto vytočená, Loki opět neměl možnost něco říct.

Sylvie ho vzala za ruku a dala mu do ní zbraň, „chceš něco udělat dobře?" Vzala mu ruku a namířila s ní na své srdce, nedovolila mu, aby se zbraní cuknul, i když chtěl, zahleděla se mu do očí, „zabij mě! A pak sebe! Když chceš očistit svět od zla, my dva jsme ti nejhorší!"

Lokimu to opět připomnělo moment z citadely a i jako tenkrát odpověděl stejně, „ne!" Zbraní ucukl a odhodil jí stranou do hromady listí a chytil ji za paže, „nikdy bych ti neublížil, to přece víš!"

„Ubližuješ mi ale dost jinak! Já už tady z toho všeho asi zešílím!" Vysmekla se mu a dala se k odchodu.

Loki ji sledoval, než mu za moment zmizela z dohledu mezi stromy, zvedl zbraň, kterou před chvílí odhodil a tentokrát zamířil na lahve on, byla tam už jen jedna poslední. Zatvářil se nenávistně a vystřelil. Sylvie výstřel slyšela a na vteřinu se jí zastavilo srdce.